Je to přelud nebo skutečnost? Ano, je to skutečný přelud, tedy Honda Prelude, která si v našich zemích vysloužila takto prapodivnou přezdívku. Jde o velké sportovní kupé s motorem vpředu a pohonem předních kol, které se vyrábělo od roku 1978 do roku 2001. Za tu dobu vzniklo pět generací, my tu máme dnes prostředního zástupce, tedy generaci třetí, která se vyráběla od roku 1987 do roku 1991. Vzhledem hodně připomínala svojí předchůdkyni. Pod kapotou byly jen řadové čtyřválce B20A o objemu 2.0 nebo 2.1 s výkony 78 až 112 kW. Převodovka byla na výběr manuální pětistupňová nebo automatická čtyřstupňová.
Vůz má skvělý koeficient odporu vzduchu – pouhých 0.34. Střešní panely byly extra vyztužené a jednalo se o první vůz s mechanickým řízením všech kol. To ale měly jen některé verze. Důkazem kvalit tohoto systému bylo například to, že časopis Road & Track dělal pravidelně každý rok test nových vozů ve slalomu, kde Prelude Si 4WS vyhrálo v roce 1987 s rychlostí 105,4 km/h. Navíc i vítězný vůz následujícího roku – Chevrolet Corvette C4, byl o jeden km/h pomalejší. Časopis Wheels Magazine’s zase zvolil třetí generaci Prelude autem roku 1987. O dva roky později se vůz dočkal faceliftu. Ten vzhled přední části velmi připodobnil tehdejší generaci Hondy Legend Coupé.
My tu máme nádherný červený kousek 2.0 EX v prvotřídním stavu. Rozhodně patří k nejzachovalejším, které jsem kdy viděl. Pod jeho kapotou je motor SOHC 12V s duálním karburátorem. Já jsem notoricky známý láskou k hranatým tvarům, takže logicky třetí generaci považuji za vůbec nejhezčí. Už kdysi jsem se do ní zamiloval, a to ve chvíli, kdy mne minul nízký černý přelud a právě když mě míjel, vyklopil přední světlomety. Ano, právě kvůli téhle Prelude miluji vyklápěcí přední světla a chci jednou mít auto, na kterém budou. A samozřejmě musím milovat i jeho celkovou nízkou stavbu a špičatý čumák, který vzbuzuje dojem, že chodcům seká kotníky. U testovaného vozu bylo výšce ještě trochu pomoženo pružinami HR. Navíc jsem se jako malé pachole v Prelude několikrát vezl, to byl pro změnu bílý exemplář. A tenhle vůz do mě pravděpodobně zakódoval tu několik let pozapomenutou lásku k japonským vozům.
Interiér je velmi prostorný a působí krásně vzdušným dojmem. Je to i díky veliké prosklené ploše oken, docela malá jsou pouze zadní boční okna, která ale neomezují jinak výtečný výhled z místa řidiče. Pohodlí ale poskytuje hlavně dvěma cestujícím na předních sedadlech, na těch zadních si vyšší osoby moc nepohoví. Na předních anatomicky tvarovaných sedadlech si ale opravdu nemáte na co stěžovat. Sedíte velmi nízko, až máte pocit, že svou zadnici si brousíte o kamínky na silnici, ale současně v optimální pozici pro správné ovládání vozu. Na sedadle spolujezdce máte nohy natažené před sebe a pohodlně opřené o podběh. Na místě řidiče jsem chvíli uvažoval, zda si nemám více napřímit opěradlo, ale nebylo to nutné, protože volant byl ve vzdálenosti zápěstí propnuté ruky, jak to má být, a na pedály jsem také skvěle dosáhl. Při strmějším sklonu opěradla by už se mé vlasy dotýkaly stropnice, takže pozice v pololehu je asi ta pravá.
Před sebou máte opět klasickou přístrojovku v duchu osmdesátých let, tedy tmavé odstíny a hranaté tvary. Ovšem vše velmi kvalitní, měkčené a pečlivě slícované. Štít budíků je hodně předsazený směrem k vám. Volant je tříramenný a jeho věnec má také tu správnou tloušťku. Jenže ho mám mezi koleny. To se mi ale u starších aut stává neustále, asi jsem na ně až moc vysoký, nebo ty volanty tenkrát bývaly větší. Látková sedadla jsou velmi pohodlná a poskytují výbornou oporu v zatáčkách. Tvarování je i na zadní lavici, kde se jedná částečně i o nutnost, protože musíte sedět vedle středového tunelu, abyste se vešli pod nízkou střechu. Právě výška středového tunelu ale v autě dělá dojem útulnosti. Dnešní móda velkých odkládacích prostorů ještě nebyla před čtvrt stoletím rozlezlá jako mor, takže kastlík je poměrně malý. Další úložná místa máte na palubní desce a v loketní opěrce. Madla byste na stropě hledali marně, jsou totiž na A-sloupku. Můžete je zkusit použít k eleminaci komičnosti vystupování z nízkého vozu, mně se to však nepovedlo. Ve výbavě jsou také chromované vnitřní kliky a elektrický šíbr.
Ještě ale nevystupujem, ještě ty dlouhé dveře s hranatými zrcátky necháme zavřené a trochu se projedeme. Motor naskočí a zpočátku svým zvukem vůbec nedává znát, co v něm dřímá. Řízení je velmi přesné a má skvělou odezvu. Vůbec nemáte problém cítit, kam vám směřují přední kola a jakou přilnavost aktuálně mají. Také řazení je velice přesné, ale tomu se u japonských vozů už ani nemůžu divit. Motor zabírá naprosto lineárně a plynule zrychluje. Díky klidnému chování vozu máte však pocit, že někdo pouze rychleji pohybuje krajinou. Nijak se totiž nezvyšuje hluk uvnitř vozu ani klidnost chování. A i podvozek výborně zládá tlumit nerovnosti. To u starších vozů rozhodně není samozřejmost. Velmi se mi také líbil posilovač řízení. Při běžné jízdě vůbec nevíte, že je v autě namontován. Ale při parkování vám usnadní manipulaci s nízkým sportovním kupé. Co ovšem hodně pomáhá zkreslit dojem ve vyšších rychlostech, je absence prudšího nárůstu výkonu v japonských vozech. U Datsunu jsem to nazval „pštrosí kopanec“, takže si dovolím u tohoto termínu zůstat dnes i v budoucnu. Ovšem u Prelude se žádného pštrosa nedočkáte. Prostě se rozjedete, zrychlujete, dokud nemáte pocit, že jste se přiblížili povolené rychlosti. Ovšem tomu, co bude v tu chvíli ukazovat budík, nebudete chtít věřit. Ale začne vám být jasné, proč se všichni tak vlečou a vy je předjíždíte.
Bohužel, všechno jenou končí a i já musím vystoupit a s velmi tichým klapnutím zacvaknout dlouhé dveře. Nechce se mi a je mi jasné, že by mě ta sedačka mohla objímat ještě spousty krásně projetých kilometrů. Ale nedá se nic dělat, do sedačky už se chystá právoplatný šťastný majitel a mě čeká poněkud nudnější cesta domů. Pokud ovšem po Prelude pokukujete, tak vám radím, pořiďte si jí! Není totiž jako ta ostatní kupé s pohonem předních kol, je opravdu jiná! Je to zkrátka „Přelud“.
Na závěr se zeptáme majitele na několik otázek:
Proč sis vybral zrovna tohle auto, byl to tvůj dlouhodobý sen, nebo rozhodnutí okamžiku?
Původně měl Prelude kamarád, já byl na novější vozy, ale jak stárnu, líbí se mi stále starší a starší vozy. Když se pak jedna Prelude objevila, neváhal jsem a splnil si sen.
Jak těžké bylo tenhle vůz získat?
Není těžké sehnat okamžitě pár vozů v zuboženém stavu. Ale když chcete zachovalý vůz, musíte chvíli pátrat v zahraničí.
Jak se s autem žije v běžném provozu? A máš ho pro radost nebo na denní používání?
Za volantem je ohromná zábava a každá jízda mi dělá radost. Ale na běžné ježdění mám jiné auto, aby Prelude zůstala zachovalá.
Jaký byl nejzajímavější zážitek s tvým autem?
Asi první japonský sraz, kde jsme se hned umístil v elitní desítce.
Plánuješ na něm nějaké úpravy či opravy?
Udržovat perfektní a zachovalý stav.
Jaký je tvůj největší motoristický sen?
Bude to Honda a bude mít mrkačky… Honda NSX, a jednou si ho splnim.
