Dovedete si představit známější automobil na českých silnicích? Zdá se proto zbytečně vám jej představovat, že? Ale tak byla by to trochu škoda, nebo spíš Škoda.
Ano, Škoda 120 L je vyloženě typický automobil domácí produkce. V roce 1976 nahradila kulaté modely 100 a 110 a po mnoha modernizacích ji vystřídal typ Favorit. Kromě běžných sedanů vzniklo i sportovní kupé Garde a jeho modernizovaná verze Rapid, ale ty nás dnes (bohužel) nemusí zajímat. Sedany sjížděly z výrobních linek plných 14 let a za tu dobu jich vyrobily více než dva milióny. Ještě před třinácti lety šlo o automobil s největším počtem registrací. Jenže abyste dnes klasickou škodovku potkali, potřebujete si pomalu pronajmout soukromého detektiva. Rozhodně pokud mluvíme o klasické „užovce“ před modernizací. Je to celkem běžný sedan s motorem uloženým vzadu podélně a pohonem zadních kol. Chladič s elektrickým větrákem se ale nachází vpředu. Motor, převodovku a nápravy si užovka půjčila od předchůdce, na rozdíl od něj má například lepší deformační zóny nebo bezpečnostní hřídel volantu. Z důvodu lepší antikorozní ochrany se lakoval elektroforeticky, přesto však asi neexistuje v dnešní době vůz, který by nějakou tu drobnou opravu za ta léta nepotřeboval.
Původně se vyráběl základní model 105 S, lépe vybavený 105 L a s lepším motorem 120 L. O rok později přišla luxusnější verze 120 LS a o další rok později vrcholná verze 120 GLS. Mimochodem L znamená De Luxe a GLS pak Grand De Luxe Sport. Sami ale víte, že do sportovního i do luxusního auta má stodvacítka hodně daleko. V témže roce se měnily přístrojové desky, například kontrolka paliva se poprvé dočkala symbolu čerpacího stojanu. Následujícího roku přibyl na hranu zadní kapoty plastový spojler a na kola plastové poklice. Verze GLS a exportní vozy byly vybaveny samonavíjecími předními pásy. V roce 1980 se zmenšovala kola, místo dosavadních čtrnáctek vyjížděly sedany na třináctkách, což je věc v dnešní době zcela nevídaná. Pak přibyla verze 105 GL, měnily se světlomety, kliky, zrcátka a nárazníky. A později dokonce přibyla užitková verze 105 SP. Rok 1983 přinesl zásadní modernizaci, takzvané eMko.
Vozidlo má dva zavazadlové prostory, jeden pod přední kapotou, druhý za zadními sedadly. Pod tím předním je rezerva, která tvořila i součást deformační zóny. Ta se vyndavala tak, že jste museli vyklopit spodní část předního čela, kde byla umístěná. Přístup do zavazadlového prostoru je přes do strany otevíratelnou kapotu. Hrozně to ve mně evokuje plachetnici, nemůžu si pomoct. Se zvedlou kapotou vypadá škůdka jako bludný holanďan, Jen aby se opřel vítr a určitě se rozjede. A třeba na dálnici by to mohlo pomoct maximální rychlosti. Ale víte kolik vtipů kolovalo o škodovkách, možná by se tam našel i nějaký na tohle téma. Takhle hnědá si ovšem moc výsměchu vůbec nezaslouží, ve výbavě je dokonce přehrávač na MC kazety. Škoda, že nemám po ruce nějaký dobový výběr. Pustit se mezi loukami song „Měla na očích brýle“ by perfektně dokreslilo atmosféru.
Zbývá si pořádně zajezdit. Sice kdysi jedna červená… No, červená, ona to byla taková hodně vyšisovaná oranžovorůžová, jako když najdete někde padesát let starou hromadu cihel. Tak tedy, jedna „červená“ užovka 120 L kdysi parkovala i v naší garáži, ale v osmi letech jsem se za volant opravdu nehrnul. V paměti mi utkvělo jen to, když jednou selhala přímo uprostřed křižovatky. Druhá zkušenost se datuje do roku 2013, kdy jsem v jedné „bílé“ (ano, k bílé barvě měla hodně daleko, pokud něco na starých škodovkách vyloženě nesnáším, je to vzorník jejich barev s padesáti odstíny hnědi a jednou bílou, které nepomůže ani Perwoll) mohl objet blok. A teď tu na mě čeká tahle… No, řekněme, že je to hnědá, ale všichni víme, co tím myslím.
Nastupuji a klapavé otevírání dveří opět vyvolává vzpomínky na dětství. Když jsem přestal myslet na tu nechutnou barvu a začal vnímat řízení, byl jsem příjemně překvapen. Řízení totiž bylo přesné, i když trochu necitlivé. Přitom ten pseudobílý exemplář se kormidloval jako vznášedlo, kroutil jsem volantem z levého dorazu k pravému a přitom stodvacítka jela stále rovně. Tahle hnědka je na tom ale lépe a na jemné povely se snaží reagovat okamžitě. Příjemná změna, myslel jsem, že lepší řízení si v AZNP nechávali jen do dražších kupé. Volant s potahem se nedrží zrovna nejlépe a na sedačce je bůhvíproč jakási železná konstrukce, která ale překvapivě netlačí do zad. Nicméně vypadá to, jako kdyby tam někdo zapomněl krosnu. Sedák je nedostatečně dlouhý, opěradlo pak vyloženě krátké a vůbec celá pozice za volantem má k ideálnímu posezu daleko. Sedím příliš vysoko, skoro jako na židli a hodně mi to připomíná druhou generaci Fabie, kde se mi sedí prostě špatně. Ani kvůli tomu nemám dost místa nad hlavou. Ale co bych chtěl, tohle není auto pro zajímavé zážitky, ale běžný rodinný sedan, který svou úlohu nakonec plnil docela dobře. Radost mi může dělat alespoň těžce podpultová hlavice řadicí páky. Dneska by se tomu říkalo tuning…
Typický je i zvuk motoru, který mi opět připomene dětství. Jinak mne ale auto celkem překvapuje. Jak už jsem řekl, oproti té „bílé“ má celkem přesné řízení. Zatímco při minulé jízdě jsem neustále kormidloval, aby jel vůz rovně, tentokrát poslouchají přední kola volant velmi pozorně. Ne že by ke mně proudilo dost informací, ale směr vozu se z toho poznat dá. Vtipné bylo, že během focení zradil kontakt na baterce, to se naštěstí podařilo rychle vyřešit. Když pak jedeme, opatrné používání pravé nohy se moc nehodí. Škodovka má tendence trochu chcípat, takže se musím přestat bát a držet ten plyn co nejníž. Ono se stejně nic moc nestane, rozhodně nečekejte prudké zrychlení. Verze 120 L sice měla maximálku 140 km/h, ale pružností až tak nevynikala a na rozjezd potřebovala trochu více času.
Stejně jsem ale rád, že jsem si mohl vyzkoušet tohle dříve tak běžné auto. Jen těžko můžeme dnes docenit pokrok, jakým automobilový průmysl prošel za těch několik dekád, pokud bychom neměli vlastní zkušenost. Lidská mysl je však ošemetná, pamatujeme si spíš to dobré a zápory po čase „naformátujeme“. A je tu další věc, ve své době na tom stodvacítka nebyla ve srovnání s běžnou konkurencí zle. Jistě, už vás slyším, jak na mě vytahujete Opely Kadett a Citroëny GS. Jenže si je strčte zase za klobouk, já teď měl na mysli dobovou konkurenci ve východním bloku, tedy Dacie, Syreny, Wartburgy a Moskviče. Myslím, že Škoda 120 L se dá v tomto ohledu označit minimálně za slušný průměr. Jejím hlavním trumfem je v dnešní době nostalgie, kterou vyvolává, protože jí měl váš táta nebo děda nebo strejda a nebo alespoň soused.
Za zprostředkování testu děkujeme webu Veteráni na Truc a blogu Zpátečka.cz.
