Které z dlouhé řady aut je pro Zemi vycházejícího slunce nejtypičtější? Nissan Skyline? Toyota Corolla? Honda Civic? Všechny tři jsou japonskými legendami, prodávanými několik desetiletí, ale pouze jedno auto může být tím nejtypičtějším. V případě Japonska se jedná o Toyotu Century, v Evropě takřka neznámou luxusní limuzínu.
Přitom se Century nabízí již od roku 1967 a v té době to byl teprve třetí sedan, vyráběný v tehdy poválečném Japonsku. Jméno sedanu odkazuje na Sakichi Toyodu, zakladatele firmy Toyota Industries, který v roce 1967 slavil sté výročí narození.
Pozoruhodná cesta přes 5 metrů měřícího sedanu Century s rozvorem 2860 mm tedy začala v roce 1967, kdy na základech modelu Crown Eight (který Century nahradila), tehdy vrcholného vozu značky, vyjela limuzína do světa. Kromě podvozku byla z Crownu vypůjčena také vpředu umístěná osmiválcová pohonná jednotka s objemem tři litry, jejíž výkon 150 koní přenášel na zadní kola automat či manuál s trojicí nebo čtveřicí stupňů. Podobně jako hlavní konkurenti Nissan President a Mitsubishi Debonair byla i Toyota Century lakována černou barvou, kterou doplňovaly chromovaná maska chladiče, nárazníky nebo kliky dveří. Vůz musel vypadat reprezentativně, protože již od počátku jej používala císařská rodina (ačkoliv oficiálním autem císaře nebyla), ale také premiér japonské vlády či vysoce postavení obchodníci. Ti samozřejmě využívali svého vlastního řidiče, tudíž největší komfort musel být na zadních sedadlech. Tam byl díky již zmíněnému obrovskému rozvoru dostatek místa v podélném směru a šířka 1890 mm zajistila, že ani rameny cestujících rozhodně netrpěla. K tomu se přidalo čalounění a obložení nejkvalitnějšími materiály. Díky výjimečnosti se Century dočkalo i vlastního loga, odlišného od ostatní produkce značky.
První modernizace přišla v roce 1973, kdy se pod kapotou dostal 3.4litrový osmiválec o výkonu 170 koní, nahrazující už poněkud zastarávající třílitrovou jednotku. Jen o dva roky přižila třílitr manuální převodovka s trojicí či čtveřicí stupňů, kterou plně nahradil stejně odstupňovaný automat. To byly na dlouhou dobu poslední změny, která se uvnitř i vně japonského sedanu odehrály. Výroba byla přísně limitovaná a blížila se tak k ručně vyráběným automobilům mnohem věhlasnějších značek. Prodeje se celou dobu pohybují maximálně ve stovkách ročně a jedinou výjimku tak tvořilo období mezi lety 1985 – 1989, kdy se během rychlého růstu japonské ekonomiky povedlo prodeje zdvojnásobit – z 1027 kusů v roce 1985 na 2117 kusů v roce 1989. Tím jsme ale malinko předběhli sled událostí.
Nejprve se totiž musíme dostat do roku 1975, kdy se na tokijském autosalonu představil koncept Century Gas Turbine Hybrid. Již z názvu lze odvodit, co se staralo o pohon automobilu – motor poháněný plynovou turbínou byl připojen ke generátoru, který dával energii 20 bateriím s napětím 12 V. Ty pro změnu poháněly dva elektromotory, na levém a pravém předním kole. Pokud celý systém pracoval spolu, mohla Toyota jet až 160 km/h, možný byl ale i čistě elektrický pohon s maximální rychlostí 120 km/h. Zajímavé je, že koncept byl vyroben již v roce 1971, veřejnosti se ale představil až o čtyři roky později.
V roce 1982 obdržela Century první generace jedinou, za to však velmi výraznou vzhledovou modernizaci. Jemné oblé linky předchůdce nahradily přísně hranaté tvary masky chladiče, předních i zadních světlometů nebo i chromovaných nárazníků. Zároveň z pod kapoty zmizel 3.4litrový osmiválec, nahrazený osmiválcem s objemem čtyři litry o výkonu 162 koní, který disponoval rovněž vstřikováním paliva nebo systémem kontroly emisí. Takto vydržela Toyota Century v prodeji dalších pět let, než se o slovo přihlásila další modernizace v roce 1987. Ta měla vliv především na interiér, který dostal zcela novou palubní desku či volant a u verzí s označením D-Type rovněž hlavici řadicí páky mezi přední sedadla, která tak již netvořila lavici, ale byla rozdělena na dvě samostatná křesla. Stále však platilo, že na prvním místě byli pasažéři vzadu.
Ti mohli být ještě více nadšení v roce 1989, protože do prodeje přišla o 650 mm delší verze Century Limousine. Celkové rozměry byly impozantní – délka 5770 mm a rozvor náprav 3510 mm dokázal uspokojit i toho nejvybíravějšího státníka či obchodníka. Pro lepší designovou vyváženost byly zadní dveře prodlouženy o 150 mm, verze Limousine dostala také vinylovou střechou a v místě prodloužení karosérie najdeme okno, rozdělující místo řidiče a cestujících vzadu. V zadní části této verze nechybí dřevěné obložení, čalounění kůží nebo malá televize. Celkem bylo v plánu vyrobit 60 kusů Century Limousine, která k pohonu využívala standardní čtyřlitrový osmiválec.
Poněkud méně impozantní byla druhá prodloužená verze Toyoty Century. Model L-Type, představený v roce 1990, má délku „jen“ 5270 mm a rozvor náprav 3010 mm, i tak to však stačí k více než důstojnému pobytu na zadních sedadlech. Zvlášť, když s větší Century Limousine sdílí L-Type o 150 mm prodloužené zadní dveře. V této podobě, včetně dvou prodloužených variant, se Century první generace vyráběla až do roku 1997.
V roce 1997 se světu ukázala generace druhá, která na první pohled nebyla od předchůdce nikterak vzdálená. Samozřejmě se dostalo na moderněji vypadající karosérii s upravenou maskou chladiče, menšími předními světlomety a jinak tvarovanou zádí, základní linie se však nezměnily. Na délku má druhá generace, která je stále v prodeji, 5270 mm, na šířku 1890 mm, na výšku 1475 mm a rozvor náprav má délku 3025 mm. Hmotnost se pohybuje těsně pod hranicí dvou tun. O pohon „drobečka“ se stará už ne osmiválec, ale pětilitrový dvanáctiválec VVT-i, což z Toyoty Century činí jediný japonský sedan s V12 vpředu a pohonem zadních kol. Motor má výkon 280 koní a točivý moment 481 Nm, o přenos výkonu se z počátku staral čtyřstupňový automat, v roce 2005 nahrazený daleko lepším šestistupňovým automatem.
Oproti předchůdci se kompletně změnil i interiér, vybavený klimatizací (výdechy vpředu i vzadu), airbagy nebo rádiem. Princip však zůstal stejný – co největší komfort zadních pasažérů. Tomu Toyota uzpůsobila například otevírání dveří, které je prováděno elektronicky, protože mechanický zvuk byl prostě příliš vtíravý. Cestující si dále mohou užívat masážní funkce sedadel, která jsou rovněž odvětrávaná, nebo sklopné části sedadla spolujezdce vpředu, díky čemuž si může zadní pasažér pohodlně natáhnout nohy. Od roku 2008 je standardem satelitní televize. Zajímavá je volba čalounění. V nabídce sice zůstává kůže, daleko častěji však zákazníci sahají po vlně, která je při usazování do sedaček či pohybu po nich za jízdy daleko tišší. U většiny modelů také nenajdete zatmavená okna, místo kterých jsou používány příplatkové záclonky.
Z druhé generace Century vychází ještě větší a luxusnější Toyota Century Royal, současné oficiální auto japonského císaře. Century Royal nahradila od roku 1967 používaný Nissan Prince Royal, který však začal mít v posledních letech života problémy se spolehlivostí. Proto byla v roce 2006 představena Toyota Century Royal, která měla vzniknout v pěti kusech, každý s cenovkou 500 000 dolarů (cca 10,1 milionu korun). Díky vysoké ceně individuální výroby každého jednoho kusu však nakonec vznikla jen čtyři auta. Na délku má sedan monstrózních 6155 mm, na šířku 2050 mm, na výšku 1770 mm a rozvor má délku 3510 mm. Oproti výchozí verzi sedanu Century má Royal blíže nespecifikovanou bezpečnostní výbavu, při nástupu se spustí žulové schůdky a zadní část je obložená japonským rýžovým papírem. Zatímco řidič a jeho spolujezdec vpředu sedí na kožených sedačkách, zadní pasažéři ze známých důvodů využívají čalounění vlnou. Po celé karosérii najdete symbol šestnácti okvětních lístků chryzantémy, který je znakem japonské císařské rodiny. Pod kapotou najdeme standardní pětilitrový dvanáctiválec o výkonu 280 koní v kombinaci s šestistupňovým automatem. Tato kombinace se stará o rozpohybování téměř 3 tuny těžkého stroje.
I dnes má Toyota Century výsostné postavení v hierarchii koncernu japonské automobilky, i když je oficiálně jednou ze dvou vlajkových lodí značky (tou druhou je sedan Crown Majesta). Samozřejmě, že stojí nad všemi modely Lexusu a společně s modely Crown je prodávána pouze v síti prodejen pod označením Toyota Store. Momentálně se základní cena pohybuje na úrovni 12 538 286 jenů (cca 2,5 milionu korun). Přestože se několik málo kusů dostane i za hranice Japonska (většinou jako auta japonských diplomatů či vládních úředníků), 99% vyrobených aut zůstane ve své domovině.
Zdroj: Toyota, wikipedia.org, autopolis.wordpress.com
