Občas se některé auto dočká svého dílu slávy až po mnoha letech zatracení a opovržení. Krásným příkladem je i úžasný Jaguar XJS, kterého fanoušci značky při uvedení prokleli a svrhli do nejhlubšího zákoutí pekla. Nemůžete se jim divit, tohle byl totiž nástupce legendárního modelu E-Type. Místo elegantního klasického vozu se v roce 1975 najednou objevila tahle placatá, byť mnohem aerodynamičtější, „žába“. Jenže dnes, o čtyři dekády později, máme na design Malcolma Sayera, později doladěný Dougem Thorpem, úplně jiný názor. No řekněte sami, nevypadá skvěle? Ani se nedivím, že se vyráběl až do roku 1996 a celkem vznikly 115 413 exemplářů.
Aby vás nemátl název, původně se jmenoval XJ-S, což mělo naznačiit i původ vozu od sedanů XJ. Pomlčka se ale v roce 1990 z názvu vytratila. Jinak první generace se vyráběla pouze jako kupé a pouze s vidlicovým dvanáctiválcem 5,3 litru. Těchto verzí vzniklo do roku 1980 celkem 14 800 kusů. Pro podporu prodejů v Jaguaru zařídili, že za volant XJ-S usedl Gareth Hunt v seriálu The New Avengers a v seriálu Return of the Saint zase Ian Ogilvy. Velké popularitě se také těšil kovový modýlek od firmy Corgi. Pininfarina později představil prototyp XJSpider, který se ale nikdy nedostal do výroby. Kabriolet se objevil až po modernizaci v roce 1980. Tehdy se pod kapotu nastěhoval i řadový šestiválec o objemu 3,6 litru. Ten jste mohli mít s manuálem, dvanáctiválec se musel spokojit s automatickou převodovkou. Výrazně se také zlepšila spotřeba paliva. A v roce 1982 nastoupil Jaguar na RAC Tourist Trophy na okruhu Silverstone, kde s vozy XJ-S obsadil první dvě místa. Firma JaguarSport, v níž 50 % akcií patřilo firmě TWR, představila sportovní verzi XJR-S, který měl nové tlumiče, lepší řízení a výrazný bodykit. Původně vozy vznikly na počest vítězství Jaguaru v Le Mans 1988, celkem se jich do roku 1993 vyrobilo 1 130 vozů. Větším unikátem byla luxusní verze Daimler S, která se dočkala jediného vyrobeného prototypu. Po poslední modernizaci se nabídka motorů rozrostla o čtyřlitrový šestiválec a šestilitrový dvanáctiválec. Navenek jej odlišovaly jiné nárazníky. Když po dlouhých letech výroba XJS skončila, nahradil jej typ XK8.
A já se na svezení v tomhle voze nesmírně těším a to hned z několika důvodů. Za prvé se mi už od malička moc líbí. Nepatřím mezi puristické kočkofily, takže mi absolutní odklon od E-Typu vůbec nevadí. Jistě, E-Type byl úžasný kus techniky, který vypadal absolutně báječně. Ale líbil se spíš mému tátovi, který jej měl coby angličáka. Já měl ale maličké XJS od Corgi, které se vyznačovalo lakem měnícím barvu z British Racing Green na hnědou v závislosti na teplotě. Takže se neustále stěhoval do ledičky a zase zpět. Takové autíčko mi záviděli všichni kluci ve školce, takže jsem ho musel milovat. Ale nebylo to jen díky maličkému modýlku, ale také proto, že moje generace už zkrátka nepamatuje dobové detektivky s červeným E-Typem. Navíc jsem placatá auta vždy obdivoval. a pak ten skvělý tvar C-sloupků připomínající Tatru 613 (ano, říkám to dobře, kopřivnická limuzína byla představena o rok dříve než ikonické britské kupé).
Díky proporcím vozu jsou dveře velmi dlouhé. Ani si nechci představovat parkování uprostřed nacpaného parkoviště. My ale naštěstí v malé české vísce tenhle problém řešit nemusíme, takže honem zapadnu za volant. Nebo spíš spadnu! Jistě, mělo mě napadnout, že ruku v ruce s perfektní nízkou siluetou půjde i ideální řidičská pozice se zadkem nízko nad zemí a nohama nataženýma před sebe. Ale zkrátka už jsem také zblblý z veškeré moderní produkce a jejich kompromisů. Když už jsem usazen, mohu se kochat moderním interiérem, ve kterém nechybí žádná věc usnaďnující pohodlné cestování na delší trasy. I když vás možná pozlobí, že na páčku blinkru od volantu prostě nedosáhnete. Spousta elektronických pomocníků a obklad kvalitních materiálů vás dokáží hýčkat na dlouhých cestách. A vy se při řízení opět koukáte na rovnou dlouhou kapotu. Tento opojný výhled vám trochu narušuje jen soška kočky ve skoku – typický znak Jaguaru.
Auto si jen tak tichounce ševelí a díky automatické převodovce se prakticky nemusím o nic starat. A v tu chvíli mi dochází, že si můžu v seznamu řidičských přání odškrtnout další položku – jízdu s dvanáctivácem. Není to sice divoký červený hřebec z Maranella, ale vůbec to není na škodu. Z tohoto motoru vyzařuje majestátnost a klid. A ten se ještě násobí plavnými houpavými pohyby, které se vás snaží ukonejšit. Ačkoliv velký motor disponuje docela obstojným stádem koní, nic vás nenutí je v jeden moment všechny popohnat do trysku. Přece jen neodolám a zarazím ten pedál nadoraz do měkkého koberce podlahy. Jenže ono se toho zas tak moc nestane. Motor trochu víc duní a ručička na tachometru se také posune o několik pozic výše, ale vůbec nemáte dojem nějaké rychlé jízdy. A možná je to dobře vzhledem k hodně nepřesnému řízení a brzdám, které vás při prvním razantním sešlápnutí spíš vyděsí. Ne, tohle opravdu není auto na sportovní jízdu.
I na jihočeských silničkách si vůz vede dobře. A to se svoji šířkou vyplňuje plebejské okresky. Vzhledem k tomu, že se vám s ním opravdu nebude chtít jet rychle, bude dost velký nápis V12 toho místního znalce ve Felicii za vámi spíš rozčilovat. V XJS mu totiž nemáte šanci ujet, nejspíš ani kdybyste se hodně snažili. Asi jako jediné vás může těšit to, že v případě krizovky nabouráte důstojněji a pohodlněji než kdokoliv jiný. Vůbec nejideálnější by mohla s Jagem být jízda po městě. Nikdo nebude pohoršeně zvedat obočí, že se ploužíte s masivní strojovnou pod kapotou. Naopak vás všichni budou mít za lidumila, protože temné hučení motoru vyvolává dojem, že pokud zarazíte plynový pedál do podlahy, vcucne tahle kočka do sebe všechny pejsky venčené příliš blízko u obrubníku.
Vtipem u dvanáctiválcového Jagu je, že vám ho asi nikdy Greenpeace nepolejou barvou a nevypustí kola. V tomhle autě prostě z principu nemůže jezdit bezcitný businessmann pracující pro nadnárodní korporaci, která nezaměstnává etnické menšiny a navíc někde v Kostarice vypouští tuny toxického odpadu do mýtiny v deštném pralese. Takové auto si prostě koupí povýšený aristokrat, který nemá potřebu všem vnucovat svou nadřazenost a prezentovat se okázalostí, která je tak vlastní moderním německým prémiovkám. A pokud ho řídíte v mladém věku, máte spíš pocit, že vás považují za mladého floutka, kterého starý lord splodil se služebnou z nuzných poměrů. Stačí jen nepodlehnout tomu lákání, nedolovat z vozu maximum, nechat se jím jen lehce unášet krajinou a občas povýšenecky zvednout obočí na nějakou lůzu, která vás předjíždí.
Za zprostředkování testu děkujeme webu Veteráni na Truc a blogu Zpátečka.cz.
