Už ve chvíli, kdy stoupám starobylou návsí, kterou jsme vybrali jako vhodnou lokalitu k nafocení, vím, že to dnes bude jiné. Automobil mi z dálky nepřipomíná nic, s čím jsem zatím měl možnost se seznámit.
A co že to je vlastně za stroj? Jmenuje se IFA F9, je z roku 1955, což si můžete přečíst i na prahu u dveří, a byla vyrobená v automobilce v německém Eisenachu. Celý vůz vycházel ještě z předválečného vývoje v továrně DKW a původně měla být jeho výroba zahájena v roce 1940 v německém Cvikově. To však kvůli válce nebylo možné, následně se navíc továrna Auto Union-DKW ocitla na území východního Německa a vozy zde vyráběné dostaly označení IFA. Výroba zde probíhala v letech 1949 až 1953, pak se přesunula do města Eisenach, kde se končilo s výrobou vozů EMW. Typ F9 byl v podstatě nástupcem modelu DKW F8, který ovšem zůstal, také pod značkou IFA, ve výrobě souběžně s tímto typem. IFA F9 byla poprvé představena veřejnosti na autosalonu v Lipsku v roce 1948. Typ F9 se pak vyráběl až do roku 1956, kdy jej nahradil mnohem známější Wartburg 311. Celkem vzniklo více než 40 tisíc automobilů, z toho 1850 sedanů bylo dovezeno v letech 1955 a 1956 do tehdejšího Československa. Prakticky stejný vůz se ovšem vyráběl i na západě jako DKW F89. Během výroby proběhlo i něco, co bychom dnes nazvali faceliftem. V roce 1951 se dělené přední sklo měnilo za panoramatické, v roce 1954 se zvyšoval výkon na 22 kW a také umístění palivové nádrže z motorového prostoru dozadu a s tím spojené zvětšení jejího objemu z 30 na 40 litrů. Olej s benzínem Special se míchal v poměru 1:33, kvalitnější olej s Naturalem v poměru 1:40.
Na svou dobu se jednalo o velmi moderní vůz s koncepcí „vše vpředu“ a splývavou karoserií navrhovanou dokonce v aerodynamickém tunelu, což tehdy rozhodně nebylo obvyklé. Celá karoserie, umístěná na pevném rámu, byla vyrobenu z kovu, ačkoliv byl plech v tehdejším východním Německu nedostatkovým zbožím. Ostatně právě proto byl zahájen vývoj duroplastu, který se uplatnil později na voze Trabant. Pod kapotou měla IFA kapalinou chlazený tříválcový dvoudobý motor o objemu 0.9 litru, který byl uložen před přední nápravou. Celkový výkon agregátu je dnes roztomilých 21 kW, ale to vzhledem k rokům výroby, rozměrům vozu a hmotnosti zhruba 900 kg, nebylo vůbec málo. Konstrukční rychlost byla 110 km/h a majitel potvrzuje, že IFA skutečně stovkou jede, ale věřte mi, že takový vůz doma nemáte proto, aby jste s ním zkoušeli maximální rychlost. Navíc i pomyšlení na hydraulické jednookruhové bubnové brzdy na všech kolech krotí choutky na lámání rekordů. Motor má dobrý a celkem hladký chod, na rozdíl od pozdějších dvoutaktů se z něj neline to typické klapání. A nesmí chybět ani volnoběžka pro jízdu z kopce. Abych nezapomněl, i proces nastartování je snazší než u Trabantu, jen sytič a startér, žádné přepínání paliva. Průměrná spotřeba je zhruba 8 litrů na 100 km. Převodovka je manuální čtyřstupňová a řadící páku najdeme na palubní desce. Ale pozor, řadí se zde jinak než u modernějšího Trabantu. Pomalu začínám všechny majitele starších aut obdivovat, málokdy mají doma jen jeden vůz a zapamatovat si odlišnosti při jejich ovládání nebude rozhodně snadné. U posledních modelů bylo řazení na sloupku volantu. Přední náprava má nezávislé zavěšení na příčných trojúhelníkových ramenech, vzadu je tuhá náprava s příčnými listovými pery.
U karoserie jste měli na výběr tento dvoudvéřový sedan, o 60 kg těžší třídvéřové kombi nebo vzácný kabriolet, montovaný v Drážďanech. Interiér je důmyslně řešený – dělená přední sedadla jsou sklopná pro pohodlné nastupování dozadu. Sedadla jsou příjemně měkká a je poznat, že jsou nově čalouněná. A je to opravdu krásná práce, čalouník má prý autosedadla do veteránů jako své hobby a v takových případech to nikdy nedopadá špatně. Majitel si také velmi chválí topení, které funguje rychle a dobře. Naopak stěrače, na dnešní poměry velmi malé, mají jen jednu rychlost. Krásně nostalgický zvuk má klakson. Výhled z vozu je velmi dobrý, jen zadní okno poněkud limituje svými rozměry. Zavazadlový prostor je objemný a pojme dost nákladu, i když se v vzadu nachází nádrž.
Vůz, který jsem si mohl důkladně prohlédnout, byl k nám dovezen v roce 1955 a do roku 1990 vystřídal několik vlastníků. Současný majitel jej koupil v roce 2001 jako relativně zachovalý kousek, který při koupi, navzdory dlouhé pauze, nastartoval. Kromě renovovaného interiéru má vůz i nový lak, kompletně obnovené chromované prvky, přepracovanou elektroinstalaci z 6 na 12 V nebo domontované blinkry. Původně měl totiž vůz na B-sloupcích výklopné páčky, což samozřejmě v dnešní době není možné používat na klasických espézetkách. Aby si majitel mohl ponechat dobové značky, musely tedy být nainstalovány klasické blikače. Zadní světlomety pocházejí z pozdějšího Wartburgu 311, ty přední jsou sice původní, ale mají velmi nízkou svítivost.
Pro mě se jednalo o velmi speciální zážitek, protože šlo o jeden z najstarších automobilů, se kterými jsem se setkal. Má velmi líbivý tvar a na svou dobu řadu moderních řešení, což pro mne bylo přijemným překvapením. Řada lidí jej ale nesprávně identifikuje, když jej potká. Já věřím, že čtenáři našeho magazínu už si Ifu s ničím nespletou.
Na závěr se zeptáme majitele na několik otázek:
Proč jste si vybral zrovna tohle auto, byl to váš dlouhodobý sen, nebo rozhodnutí okamžiku?
Jako dlouholetý příznivce dvoutaktních automobilů z NDR jsem využil příležitosti, kdy jsem uvažoval o pořízení nějakého staršího vozidla. Kdysi jsem se jako kluk Ifou svezl a překvapila mě svojí hbitostí. Jelikož je to konstrukčně jednoduché a spolehlivé vozidlo, této koupě nelituji. Obdivuji krásné aerodynamické tvary předválečných karoserií, především Tatru 87, 97 či Tatraplán, takže tento vůz je trochu vzdáleně připomíná.
Jak těžké bylo tenhle vůz získat?
V tomto konkrétním případě jsem původního majitele musel přemlouvat a pak i samotné vyproštění vozu z místa uložení bylo náročnější. Jednak před vraty objektu vyrostl za ta léta odstavení strom a pak bylo nutné vůz docela složitě vyprostit z množství naskládaných předmětů a materiálu. Spíše je nyní stále větší problém s pořízením původních náhradních dílů, kterých jsem naštěstí zatím moc nepotřeboval.
Jak se s autem žije v běžném provozu? A máte ho pro radost nebo na denní používání?
Tento kousek rozhodně neslouží k dennímu provozu. Ne všichni řidiči jsou ke starším a pomalejším vozidlům ohleduplní. Dále jsou tu i různí nenechavci, takže nechat takový exemplář bez dozoru na ulici je značně riskantní. Ale několikrát ročně se s manželkou v dobovém oblečení s radostí projedeme na nějaké veteránsklé setkání, výlet nebo výstavu. Nebojím je jet i trasu přes 200 km, samozřejme ve dne a raději bez deště.
Jaký byl nejzajímavější zážitek s tímto autem?
Nejde přímo o zážitek z provozu, nebo nějaké nej… Ale přímo pořízení vozidla přibližně třičtvrtě roku před katastrofálními povodněmi v roce 2002 bylo vlastně jeho záchranou. Místo, kde vůz léta odpočíval bylo zatopeno do třímetrové výše a objekt takřka odnesla voda, proto mě těší, že neskončilo někde na dně řeky. Takže zážitkem je samo zachránění vozidla. Dokonce jsem se před lety setkal náhodou s jedním z dřívějších majitelů, který mě pak poslal fotografie, jak více než před třiceti lety dojel s rodinou tímto vozem během dovolené tuším až do Jugoslávie
Plánujete na něm nějaké úpravy či opravy?
Snažím se vůz udržet v maximálně autentickém stavu, samozřejmě s ohledem na bezpečnost. Pravidelně absolvuji technické kontroly, tak samozřejmě tu a tam je třeba něco opravit či seřídit. Samozřejmě by se našly věci, které by se daly vylepšit, ale zas to má svoji patinu doby. Zásadní práce byly provedeny při zprovoznění, takže je to dnes spíše o údržbě a navíc mi zbývá volného času je poslední dobou méně.
Jaký je váš největší motoristický sen?
Nemohu říci přímo nějaký konkrétní vůz, protože v tomto případě jsem omezen finančními i prostorovými možnostmi. Ale spíše se snažím splnit si představu o vytvoření jakési živé expozice, kde by si milovníci starých časů a strojů mohli prohlédnout i další exponáty z mé kolekce. Aktivně jsem zapojen do dění v místním veterán klubu a mezinárodním IFA klubu, takže jsem pravidelně v kontaktu s podobnými nadšenci a to mě naplňuje i dává dostatek příležitostí k poznání nových přátel a míst nejen v republice. Pokud jde o sen, tak by se neměl předem prozrazovat.
Foto:Mikka
