Pokud patříte mezi ty správně zanícené nadšence do aut, určitě Vám název této kategorie něco řekne. Minimálně snad to, že se jedná o téměř kapesní autíčka, která se prohání nejčastěji v Japonsku, kde patří k nejprodávanějším. Jaká je však jejich historie?
Ještě než se do ní pustíme, je potřeba definovat, co to vlastně kei car, v doslovném překladu lehký automobil, je. Jedná se o vůz, který nesmí přesáhnout určité rozměry, kubaturu a výkon motoru. Na oplátku dá japonská vláda takovému automobilu daňovou úlevu (při koupi zaplatíte jako daň 3% z vozu místo 5% u normálního modelu), nižší daň z hmotnosti, úlevu z povinného ručení, ze silniční daně a odpadá také nutnost doložit, že máte pro svůj automobil stálé parkovací místo (neplatí ve velkých městech). Kei cars mají i své speciální značky – vozy určené pro soukromé účely mají žlutý podklad a na něm černé písmo, vozy určené pro komerční účely mají kombinaci přesně opačnou.
Vznik prvních kei cars se datuje ke konci druhé světové války. Japonská ekonomika byla velmi zdecimovaná, benzínu byl nedostatek a většina Japonců si sotva mohla dovolit plnohodnotný automobil. Na druhou stranu měli dost peněz na to, aby si mohli koupit motocykl. Japonská vláda se toho chytla, a aby podpořila růst automobilového průmyslu, potažmo průmyslu obecně, byla vypsána nová třída automobilů – třída kei.
První normy z roku 1949 říkaly, že kei car nesmí překročit objem 150 cm3 u čtyřdobých motorů a 100 cm3 u dvoudobých motorů. Rozměry byly omezeny na 2,8 metru na délku, 1 metr na šířku a 2 metry na výšku. Poprvé byly tyto údaje upraveny v roce 1950, kdy se povolený objem u čtyřdobých motorů zvýšil na 300 cm3 a u dvoudobých na 200 cm3, maximální délka byla zvětšena o rovný metr, šířka o 30 cm. Rok 1951 přinesl další zvětšení objemu u čtyřtaktu na 360 cm3 a u dvoutaktu na 240 cm3. Poslední úprava „pravidel“ prišla v roce 1955, když byl objem dvoutaktu zvětšen na 360 cm3.
Po ustálení pravidel pro výrobu těchto malých automobilů začaly automobilky přicházet s prvními inovacemi. V roce 1968 se v Hondě N360 objevila první automatická převodovka, o dva roky později začala Honda v modelu Z GS jako první nabízet přední kotoučové brzdy a ještě v témže roce dosáhlo Daihatsu Fellow Max SS tehdy nevídaného výkonu 40 koní! Mezi další typická auta první éry automobilů třídy kei patří Suzulight, což je samostatná značka, pod kterou Suzuki vyrábělo svá malá auta mezi lety 1955 – 1969, Subaru 360 a Sambar, Mazda R360 nebo Honda Life.
V roce 1970 dosáhl prodej aut třídy kei neuvěřitelných 750 000 kusů, o pět let později však prodeje klesly na hranici 150 000 aut ročně, což je drastický propad o 80%. Důvody byly jasné – vláda přestala poskytovat štědré dotace a emisní limity byly stále přísnější a přísnější. Kromě snížení prodejů tato situace vyústila též v odchod Hondy a Mazdy z této oblasti trhu. Přísné emisní limity výrazně omezily i produkci automobilek Daihatsu a Suzuki, protože obě značky stavěly svůj program na modelech s dvoudobým motorem a ty se velmi těžce vyrovnávaly s emisními limity. Nakonec, všechna auta této třídy s motorem o objemu 360 cm3 měla problém s emisními limity.
Tlak automobilek na japonské úřady byl čím dál tím větší, až nakonec v polovině roku 1975 dosáhly svého – od začátku roku 1976 byl maximální objem motoru zvýšen na 550 cm3 a maximální povolené rozměry se zvětšily o 20 cm do délky a 10 cm do šířky. Automobilkám chvíli trvalo, než se novým regulím přizpůsobily, nicméně prodeje začaly lehce stoupat. Některé automobilky, které ze segmentu odešly, se vrátily a poprvé od roku 1974 se tak prodej užitkových i osobních kei cars přehoupl přes hranici 700 000 kusů. Výrazněji začal růst také podíl vývozu, když v roce 1980 dosáhl rekordních 94 301 kusů (17% šlo do Evropy, další čtvrtina exportu do Chile).
Osmdesátá léta také znamenají druhý technický boom kei cars. Přichází modely s pohonem všech kol, první motory s turbodmychadlem. Mezi nejznámější kei automobily té doby patří první generace Daihatsu Cuore či náklaďáček Suzuki Carry.
V březnu 1990 se pravidla pro třídu kei výrazněji měnila naposledy. Povolený objem motoru stoupl na 660 cm3, poprvé byl omezen výkon na maximálních 64 koní a povolená délka je nově až 3,3 metru. Nová nařízení přišla automobilkám zrovna vhod – japonská ekonomika byla začátkem devadesátých let na obrovském vzestupu a tak netrvalo dlouho, než se na japonských silnicích objevila první auta podle nových regulí.
Nebývalé popularity se v devadesátých letech těšily tzv. kei roadstery. Mezi ně se řadí Honda Beat s motorem z motorky uprostřed nebo Suzuki Cappuccino s motorem vpředu. Úplnou zběsilostí je Mazda Autozam AZ-1, která má motor uprostřed a v přihrádce v palubní desce návod, jak přidat motoru potřebný výkon navýšením plnícího tlaku turba. Samozřejmě, že existovaly i klasické kei cars, případně kei trucks pro drobné řemeslníky. Příkladem budiž několik verzí Suzuki Carry, nepřeberné množství Daihatsu nebo osobní modely Suzuki Wagon R a Alto, které si své zákazníky našly i u nás.
Dnes platí regule, které vešly v platnost v roce 1998. Nelekejte se však, jedinou změnou oproti výše zmíněným opatřením z roku 1990 je prodloužení automobilu na maximálně 3,4 metru a rozšíření na maximálně 1,48 metru. Klasickými představiteli doby po těchto úpravách jsou roadster Daihatsu Copen, Mitsubishi eK nebo současná retro Honda N One. Svůj první a také jediný pokus proniknout do světa kei cars uskutečňuje také Evropa pomocí Smartu s upravenými blatníky a jménem Smart K. Tento pokus však skončil stejně rychle, jako začal.
V současné době působí ve třídě automobilů kei především čtyři automobilky – Daihatsu, Honda, Mitsubishi a Suzuki. Nissan prodává rebrandované modely Suzuki a Mitsubishi, Mazda modely Suzuki a Toyota se Subaru využívají pro změnu Daihatsu.
Zdroj: Honda, Suzuki, Subaru, Mazda, Toyota, Daihatsu, Nissan, wikipedia.org
