Je to menší než malé, ale Mini to není. Má motor vzadu a pohon zadních kol, ale Porsche 911 to není. Má konfiguraci 2+2, ale Bentley Continental to není. Co to tedy je? Suzuki Fronte Coupé, jedno z prvních (ne-li úplně první) sportovně laděných kei aut.
Původní striktně dvoumístné kupé s délkou 2995 mm, šířkou 1295 mm, výškou 1195 mm a rozvorem náprav 2010 mm přijelo v roce 1971 a v do té doby notně zkostnatělé třídě kei cars zaměřené na spotřebu a maximální využití obestavěného prostoru způsobilo malou revoluci. Karosérii elegantní tvarů navrhl Giorgetto Giugiaro a stvořil vpravdě zapamatovatelné dílko, z něhož těží Suzuki i dnes. Jen si vzpomeňte na koncept iM-4 se stejný žebrováním na C sloupku. Označení kapesní GT si Fronte vysloužilo nejprve díky dlouhé přední kapotě a od ledna 1972 také čtyřmístnou konfigurací interiéru s uspořádáním 2+2. Ačkoliv se na zadní sedadla vešel maximálně nákup či hodně malé dítě, stejně se „praktičtější“ varianta s označením F rychle stala hitem a v říjnu 1972 dvoumístné provedení úplně vytlačila z nabídky.
Vzadu umístěný dvoudobý tříválec s vodním chlazením má dle tehdejších regulí objem 356 cm3 a maximální výkon 37 koní. To nezní zrovna oslnivě, navíc to stačí k maximální rychlosti 125 km/h a zrychlení na 96 km/h za 23 sekund, pokud si k tomu však přidáte čtyřstupňovou manuální převodovku, pohon zadních kol, hmotnost pod 500 kg s rozložením 48:52 ve prospěch zadní nápravy a poměr 103,9 koně na litr objemu, máte najednou před sebou nekonečně zábavné kupé v kapesním provedení. Kola umístěná v rozích karosérie dostala nezávislé zavěšení a zhruba po roce výroby také příplatkové přední kotoučové brzdy. Pokud by byl náhodou výkon 37 koní moc vysoký, přidalo Suzuki do nabídky i slabší verzi GXPF se 34 koňmi a úplný základ GAF s 31 koňmi, který se navíc dále odlišoval lakovanými nárazníky bez předních přídavných světlometů, méně honosnými kryty kol, spartánskou středovou konzolí nebo dvouramenným volantem.
Podobnost s Porsche 911 nebyla pouze v koncepci pohonu, ale zároveň i ve ztvárnění interiéru, kde hraje prim hned šestice budíků – tři tvoří přístrojový panel, tři jsou na středové konzoli. Velkou parádu nadělala v sedmdesátých letech spolu s přehrávačem na osm písniček hnědá vinylová sedadla s vyšitým logem modelu, volant o průměru větším než kolo Suzuki dostal standardně dřevěnou obruč. Bohatá byla rovněž příplatková výbava, zahrnující vedle aerodynamického bodykitu také sportovní tříramenný volant, závodní anatomická sedadla nebo bezpečnostní klec. A pokud Vám tyto prvky připadají zaměřené především na amatérské a profesionální závodníky, nemýlíte se! Po tratích především v Japonsku se závodně upravená lehká kupé proháněla ještě dlouho po ukončení produkce standardního modelu.
Konec výroby přišel v roce 1976, zhruba dva roky po snížení výkonu motoru na 35 koní a okleštění nabídky dostupných verzí. Důvodem byly náročnější emisní limity a především nová pravidla segmentu kei cars, jejichž maximální povolený objem motoru stoupl na 550 cm3. Dlouho však Suzuki bez malého kupé nezůstalo, protože v říjnu 1977 přijel na japonský trh model Cervo, který byl designově jen lehce upraveným Fronte Coupé s motorem o objemu 539 cm3. Pomyslné prvenství má však pouze jeden z nich…
Zdroj: Suzuki, japanesenostalgiccar.com
