Představitelů pravých „Muscle Cars“ byla v šedesátých a sedmdesátých letech v USA slušná řádka. Chevy Camaro, Ford Mustang, Plymouth Barracuda či Pontiac GTO byli těmi nejznámějšími. Je tu však jeden zástupce amerických svalovců vyčnívající nad ostatní – Dodge Charger.
První Charger se dostal na trh 1. 1. 1966. Jeho podobnost s Dodge Coronet sice nelze zapřít, vždyť Charger je postaven na jeho základu, přesto však šlo o něco „jiného“. Především se od něj odlišoval podlouhlou splývavou zádí tzv. fastback, kterou jste mohli poprvé vidět u konkurentů Fordu Mustang a Plymouthu Barracuda. Vzhledem k rozměrům 5 170 x 1 915 x 1 364 mm (délka/šířka/výška) a hmotnosti 1 645 kg však patřil o třídu výš. To byl také důvod, proč byl osazen motory V8 oproti Fordu a Plymouthu, pod jejichž kapotami pracovaly vidlicové šestiválce. Základní jednotkou se stal motor V8 318 cui (318 cubic inch odpovídá objemu 5,2 litru) podával výkon 230 koní. Další motory v nabídce rostly objemem i výkonem, motor 361 V8 s objemem 5,9 l nabízel 265 koní, 383 V8 (6,3 l) 325 koní a třešničkou na dortu byl pak motor 426 Hemi (7,0 litru) s výkonem 425 koní při 5 000 ot/min a brutálním točivým momentem 663 Nm při 4 000 ot/min. Hodnoty můžou být trochu zavádějíci, jelikož se jednalo o papírové hodnoty pro pojištění. Skutečný výkon ležel až na hranici 500 koní, se kterými měl Charger zrychlení z 0 na 60 mph za 6,4 sekund (později dokonce pod 5,5 sekund) a atakoval hranici 200 km/h. Převodovka se montovala standardně třístupňová automatická Torque-Flite, na přání se dodával čtyřstupňový manuál. Pod mřížkou chladiče byly skryty přední světlomety, naopak zadní byly nezvykle rozměrné. Ke standardní výbavě patřila čtveřice bezpečnostních pásů, čalouněný interiér i zavazadlový prostor, kontrolka tlaku oleje a tónovaná zadní skla. Za příplatek jste si mohli dopřát klimatizaci, elektrická okna nebo také elektrické ovládání zpětných zrcátek.
V roce 1967 se nabídka sice rozšířila o motor 440 Magnum V8 o objemu 7,2 l s výkonem 375 koní, který byl cenově dostupnější než Hemi. Jízdní výkony nebyly vůbec špatné, ovšem i přesto na V8 Hemi neměl. Ten zůstal pro závodníky stále nejlepším agregátem s větším potenciálem.
Následující rok se Dodge Charger dočkal výrazné změny designu. Místo fastbacku se na výsluní dostal nový, velmi oblíbený tvar karoserie „Coke Bottle“. Upravená maska, redukce chromu a zapuštěné nárazníky spolu se čtyřmi zadními kruhovými světly tvořily styl, kterým si Dodge podmanil sportovně založené řidiče. Generace 1968 – 1970 je obecně považována za nejzdařilejší, nejlepší a také nejkrásnější. Na scénu přišel model R/T s motorem Magnum 440 V8, u kterého byly posíleny brzdy, vylepšení se dočkalo odpružení a auto se posadilo na širší kola s pneumatikami F70x14. Objevily se dvě koncovky výfuku a v interiéru panel přístrojů „rallye“. I v oblasti bezpečnosti byl vidět pokrok, standardem se staly opěrky hlavy předních sedaček, bezpečnostní pás pro cestujícího sedícího uprostřed a uzamykatelné elektrické ovládání oken. Nepřehlédnutelné byly i pro Charger R/T typické příčné pruhy „Bumble bee stripes“. Na výběr bylo k dispozici 6 barev interiéru a 17 barev exteriéru. Prodej vozu výrazně vzrostl na hodnotu 96 100 (17 665 ve verzi R/T a jen 475 s motorem Hemi) a předčil tak plánovaný prodej 35 000 kusů, který zhruba odpovídal ročnímu prodeji první generace.
Rok 1969 se opět nesl spíše ve stylingových změnách. Zadní kulatá světla nahradily široké skupinové světlomety, přední část oživila svislá mřížka chladiče. Zajímavější změnou byly modely Special Edition – SE, Daytona a Charger 500. Verze SE byla v podstatě luxusněji vybavený Charger. Zajímavější byly zbývající dva modely, jež měly za úkol podpořit Dodge v závodech NASCAR, kde jasně dominoval Ford. Prvním krokem byl Charger 500 s motorem 440 Magnum (za příplatek Hemi) s mírně poupravenou aerodynamikou karoserie, ve které Dodge za Fordem zaostával. Daytona byla odvozena od Chargeru 500, ovšem s podstatnými karosářskými změnami. Na zádi trůnilo masivní přítlačné křídlo a na kapotě přibyl dlouhý špičatý výstupek, což mělo za následek razantní zlepšení aerodynamiky (součinitel odporu vzduchu Cx = 0,28) a bylo tak možné dosahovat rychlostí i přes 300 km/h.
Další rok přinesl jak jinak další sérii designových vylepšení. Přední část se zbavila masky chladiče a dostala jen masivní chromovaný rám. Opět byla lehce pozměněna zadní světla. Objevila se nová pohonná jednotka Six Pack 440 s výkonem 390 koní. Od Magnumu 440 se lišil třemi dvoukomorovými karburátory namísto původního jednoho čtyřkomorového.
Dodge sice zatraktivňoval nabídku efektními bonusy, například vysunovacím sáním nad kapotu, ale prodeje pomalu a jistě klesaly a znamenalo to postupný konec éry Muscle Cars. Navíc kvůli emisním limitům a inovacemi v podobě jiné metodiky měření výkonu klesaly počty koňských sil u všech motorů. Rok 1974 znamenal konec motoru Hemi a o rok později přichází nová generace, zcela jiná než ta předchozí. Auto bylo menší s odlišným stylingem (základ Chrysler Cordoba), čímž ztratil svou osobitost, náboj a také prodejní čísla.
Dodge Charger si zahrál v několika filmech, za zmínku rozhodně stojí dle mého názoru jedna z nejlepších a nejvěrnějších filmových automobilových honiček ze snímku Bullitův případ, kde Steve McQueen ve Fordu Mustang nahání v ulicích San Franciska Billa Hickmana právě v Dodge Chargeru první generace. Charger se objevil i ve snímku Rychle a zběsile nebo Dukes of Hazard.
Tohle auto je osobnost, ze které číší skutečná síla a krása zároveň. Může stát na parkovišti, nebo pomalu jet po ulici a stejně z něj budete mít respekt. Pokud někde uslyšíte otázku, které auto je vlastně tím pravým „American Muscle Car“, vězte, že je jím právě Dodge Charger.
