O ty sladká Itálie, opět mne dnes potěšíš sladkými hrozny z tvých automobilových vinic. Konkrétně touhle malou červenou kostičkou – Fiatem Panda 100HP.
Jde o nabroušenou verzi druhé generace nejmenšího Fiatu, který se navzdory svým italským kořenům vyráběl v polských Tychách. Jestliže o italské kvalitě dílenského zpracování kolují legendy, vězte, že naši severní sousedé to rozhodně nezachrání. Ale to nevadí, nás peprná Panda zajímá ze zcela jiných důvodů, z těch technických, které ukrývá přední část, dílem převzatá ze silnějšího a většího modelu Punto.
Vždy mě u sportovní Pandy bral ten její vzhled. Stále je to krabice jako běžný model, jen je posazená níž, má větší kola, něco, co má nejspíše evokovat zadní difuzor, a malé křídlo vzadu. Kola vypadají dost velká, ale jsou to jen patnáctky. Holt auto ze staré školy, kdy ještě měla kola normální rozměr. A pak je tu jiný nárazník s vysokou maskou. Říkáte si asi „no a co, to má dneska kdejaký auto, co si hraje na Audi.“ Jenže Panda tu byla dřív, byť v menších počtech a vypadá takto lépe než obyčejné modely. Doslova bych řekl, že vypadá nas… naštvaně a agresivně. Jako malý yorkshire vrčící a cenící zuby, který se okolí pokouší namluvit, že všechny ostatní pokouše. A celé to umocňuje krásně zářivě červená barva Ferrari.
Interiér nijak nepřekvapí, moc se totiž od běžné Pandy neliší. Snad jen tlačítko SPORT v litrové verzi nenajdete. Všude jsou tvrdé plasty, všechny pohyblivé části trpí takzvanou fiatitídou, kdy se tu a tam něco ulomí nebo upadne. Ale celá palubka je vlastně z jednoho velkého kusu, takže nemůže vrzat. Z palubky čouhá řadicí páka, která je umístěna příjemně blízko volantu. Má i docela přesné dráhy. Tady se měli inspirovat škodováci, když řadičku druhé generace Fabie zastčili kamsi ke kotníku. U Fiatu věděli, že řadíte každou minutu, takže vám tento ovládací prvek přihráli k ruce, zatímco na podlahu dali ovladač elektrických zrcátek. Chvíli hledat jsem musel i ovladač na okna, který je u palubky, ale na tyhle ergonomické přešlapy si brzy zvyknete Ale tripling mi tu chybí, v autech bez něj už zapomínám pořádně blikat. Co nepotěší, to je pozice za volantem, která připomíná spíš onu místnost než sportovní model. Proto sem vlastně Italové ani nezkusili dát nějaká sportovní sedadla. Naopak skvěle do ruky padne kulatý a kůží obšitý volant.
Nejlepší schopností Pandy jsou její jízdní vlastnosti. Já vím, dnes se ti hloupí smějí Subaru BRZ za pouhých dvě stě koní, takže Panda s polovičním výkonem jim připadá jako autíčko na vysílačku. Jestliže vy si ale vidíte dál než na špičku vlastního nosu, tak se Pandě posmívat nebudete, protože ona fantasticky jezdí – jako taková hodně vysoká motokára. Hlavně pokud má tedy pod koly kvalitní a rovný asfalt, na hrbolech by vás mohla snadno ztrestat. Sice má docela malinký motor, ale jeho ochota se vytáčet je neutuchající. A to bych se měl ještě vrátit k tlačítku Sport. Jeho aktivací zostříte reakce plynového pedálu, a také řízení budem mnohem citlivější.
Svezení s Pandou je skvělé hlavně proto, že vám okamžitě sedne do ruky. Nemusíte si na ní nijak dlouho zvykat. A i kdybyste si ještě nezvykli a blížil se malér, můžete se spolehnout na kotoučové brzdy na všech kolech. Spolu s Pandou 4×4 je tak stokoňovka jedinou další verzí Pandy, která vzadu nemá bubny. Na okreskách je Panda perfektní splašené vozítko, které vám okamžitě vyčaruje úsměv od ucha k uchu. Sice mám neustále pocit, že by se mohla převrátit, ale to neodpovídá realitě. Auto se chová jako malé, ale rozjařené štěné, které má radost z ostré jízdy a neustále na vás štěká, že chce víc a víc. A vy nemáte problém mu jeho přání splnit. Po celou jízdu navíc víte, že vám toho moc nehrozí. Panda 100HP je totiž extrémně blbuvzdorné auto, kde snadno a rychle odhalíte jeho limity a nic vás nenutí je překračovat.
Na dálnici se ale vůbec netěšte. Sice tu je šestistupňová převodovka, ale to rozhodně neznamená, že kodrcání po českých panelech vám nějak zpříjemní den. Ve 130 km/h totiž i na šestku točí 3500 otáček, což například konverzaci či poslech rádia značně znepříjemňuje. Po hodině na dálnici tak nejspíš buď sjedete, nebo se zblázníte. Já bych sjel a vychutnával si vše výše popsané a věřím, že vy taky. A naopak na okresce budete řadit neustále, ale bude vás to bavit.
Stokoňová Panda mi zase jednou pořádně rozšířila řidičské obzory. Možná je to právě to auto, které hledáte, ale jen nevíte o jeho existenci. Ale pokud sháníte neskutečnou zábavu, rozhodně vyražte si nějaký inzerovaný kousek prohlédnout, protože vás určitě nadchne. A víte vy co? Sice teď zariskuji, že mě řada z vás prohlásí za motoristického kacíře, ale je to jeden z nejlepších hot-hatchů, které jsem za poslední dobu řídil. Právě o tomhle by ta kategorie měla být, jasně dané limity vozu, jež jsou dosažitelné i běžnému smrtelníkovi, hravost a zábavnost nutící vás odbočit tam, kde jsou klikaté zatáčky, které vám vyčarují nesmazatelný úsměv na tváři. Ano, já vím, mohlo by se sedět v lepších sedačkách a lepší pozici, mohly by tu být i hezčí plasty, ale kašlu na to. Pravý hot-hatch je o pocitu z jízdy, ne o tom, jak třísetkoňová bestie potřebující na krocení profesionálního závodníka stáhla na Nürburgringu další setinu z rekordu na kolo.
Foto: Jakub Hrdlička
