Dnes se opět podíváme do té již neexistující země netušených možností, konkrétně na vůz, kterým se vozili ti rovnější z rovných, na GAZ 24-10 Volga, nebo po našem – Volha. Ale nebojte, na její původ jen tak nezapomenete, nápisy v azbuce jsou všudypřítomné.
První Volhou byla Carevna, tedy model 21 – oblá a velmi zdobená s jelenem na kapotě. Její nástupkyně z roku 1967 zpočátku nevypadala až tak honosně, byla nižší a hranatá, i toho chromu trochu ubylo. Z našich končin si jí pochopitelně budeme nejvíce pamatovat jako černý vůz státních úředníků (pochopitelně kádrově čistých), žlutobílý služebák hochů z páté bé s majáčkem na střeše a nebo prominentní taxík vozící spíše valutové turisty. Ale nakonec si jí ti šťastnější Rusové oblíbili natolik, že namísto novějšího typu 3102 se modernizovaná 24 vrátila opět na scénu v roce 1985 jako 24-10 a vydržela ve výrobě až do roku 1992. Tato nová verze modelu 24 měla upravený motor, interiér a také některé prvky vzhledu. Výbava již byla také lepší než u původní verze. Například vám automobil bzučel, pokud jste nechali rozsvícená světla a otevřeli dveře. A právě takovou zde dnes máme i my, jen se nenechte zmást chromovanou maskou ze staršího modelu. Tedy, ono toho chromu je na autě více, ozdobné nápisy a lišty – prostě vše, co patřilo k luxusu té doby.
Změn na voze, se kterým máme tu čest, je poněkud více než jen chromovaná maska místo plastové. Jde totiž o daily car, se kterým jeho majitel zatím pravidelně jezdí do práce. Jsou tu například elektricky nastavitelná a vyhřívaná zrcátka, centrální zamykání na dálkové ovládání, pohodlnější sedadla z Fordu Mondeo nebo moderní rádio. Také kola nejsou originální, i když zvolený design se mi velmi líbí. Ale pokud jste fanatičtí zastánci originálního vzhledu, tak nebojte, další 24-10 by měla právě zahájit svou renovační část života a ta již bude dokončena tak, jak vypadala těsně po sjetí z výrobní linky. My se ale vrátíme do útulného a pohodlného interiéru dnes představované krasavice. Ten je totiž úžasně prostorný a žádná část těla v něm nestrádá malým životním prostorem jako kuřata z vodňanského velkochovu. Mimochodem za zmínku stojí hodně dlouhá stropní madla. Naopak mě nepřekvapuje topení ovládané táhly, v té době byla ještě táhla zcela běžná, než je vystrnadily kulaté ovladače. Kufr je dost velký, asi bylo občas potřeba nacpat tam nějakého nepohodlného politického vězně. Ten měl kolem sebe dost vzduchu, takže svou cestu do gulagu nejspíš ve zdraví přežil.
Zapalování je uprostřed pod volantem, což jsem v žádném jiném voze ještě neviděl. Motor naskakuje s důstojným hlubokým chraplákem, který se k velké limuzíně hodí. Trochu mi ten zvuk připomíná staré americké osmiválce. Řazení na synchronizované čtyřstupňové manuální převodovce je velmi dobré, žádné hledání trojky, jako u Moskviče, tady nečekejte. Perfektně naladěný je u Volhy podvozek, kterému vůz vděčí za velmi pohodlnou jízdu. Hrbolatá polní cesta? Žádný problém, můžete jet klidně třicítkou a auto se jen mírně pohupuje. Retardér ve městě? Pche! Klidně tam nechte padesátku, sice se od kol ozve malé lupnutí, ale jinak si ani nerozlijete kelímek s pitím. Neuvěřitelné, zvláště když si uvědomíme, že vzadu je ještě tuhá náprava a stará dobrá listová pera. Díky tomu je ale Volha velmi schopná v terénu a vlastně jí stačí jen zatížit tu zadní hnanou nápravu a vyjede prakticky odkudkoliv.
Oficiální spotřeba Volhy se udává mezi 10 až 12 litry, neoficiálně vám každý řekne, že tenhle ruský tank jezdí za 20 litrů. Jenže to je ptákovina, jezdit za více než 14 litrů by nejspíš znamenalo trápit motor neskutečným způsobem nebo jej mít v katastrofickém stavu. I tak ale někomu připadalo, že je spotřeba značná, a tak se pod kapotu často stěhovaly vznětové jednotky z Mercedesů W123 nebo Peugeotů 505 (někdy i oficiálně pro exportní trhy). Originální agregát je ale dostatečně výkonný a vlastně pochází také z verze 3102. Se čtyřstupňovou převodovkou umí jezdit až rychlostí 140 km/h.
Podtrženo a sečteno, Volha na mě udělala velice dobrý dojem. Sice je dnes mezi sběrateli populárnější kulatá jednadvacítka, ale myslím, že hranatý model 24 ještě neřekl své poslední slovo. A já osobně fandím více hranám, než oblinám. Její ostré rysy vypadají dobře a líbí se mi i ta výduť na kapotě. Zkrátka hezké auto.
Foto: Mikka
