Spotřeba paliva – pojem, který je díky současným astronomickým cenám benzinu a nafty jedním z hlavních témat posledních měsíců. Někteří si dělají podrobné statistiky ujetých kilometrů, jiní se i v parných dnech raději spokojí s ventilací bez klimatizace. Jsou však i tací, kterým je nějaká spotřeba naprosto ukradená.
Je jasné, že většina Čechů spadá do kategorie šetřílků, co udělá vše, aby se na displeji palubního počítače objevilo nejnižší možné číslo. Není to dlouho, co jsem dokonce viděl jednoho důchodce v benzínové Hondě HR-V, který si pro „lepší“ aerodynamiku sklopil vnější zpětná zrcátka! Místo drastických řešení přitom stačí dodržovat několik zásad, jež v honbě za desetinkami litrů zaručeně pomohou:
– zbytečně nepřidávat plyn při jízdě do kopce
– brzdit motorem
– hlídat správné nahuštění pneumatik
– udržovat větší odstup od vozů před Vámi
– nepřetěžovat vůz
– citlivá práce s plynem na rovinkách
– vyjet o pár minut dříve
– vyhnout se využívání tempomatu
– nevyřazovat rychlost při jízdě z kopce
Samozřejmě, většina řidičů si asi teď říká, že jsou tyto zásady jejich denním chlebem a že není potřeba je stále dokola omílat. Rozhodně však stojí za zkoušku si určitou trasu projet stylem brzda – plyn a následně jako spořádaný řidič, využívající tato pravidla. Rozdíly v hodnotách na palubním počítači totiž mohou lehce vyrazit dech a to hlavně ve chvíli, kdy zjistíte, že jste na místě určení o opravdu zanedbatelný čas dřive.
K co nejnižším provozním nákladům se nám ostatně snaží pomáhat i sami výrobci automobilů. Nemám teď však zrovna na mysli systémy Stop/Start, které umí na křižovatkách vypnout motor vozu a před rozjezdem jej opět bleskurychle nastartují. Především za nízkých teplot, kdy není motor bezprostředně po vyjetí dostatečně zahřátý, mají právě opačný efekt. Za velmi užitečný naopak považuji systém rekuperace energie, který jinak promrhávané zdroje obrací v řidičův prospěch. Většina nově vyrobených vozů jím již disponuje.
Hlavní metu, kterou se snaží nejeden řidič prolomit, je spotřeba paliva udávaná výrobcem. Skutečnost, že se ve většině případů jedná o zoufalý boj, má na svědomí používaná metodika NEDC. Podle ní je totiž vozidlo v laboratorních podmínkách vypuštěno na 11 kilometrů dlouhou simulovanou trasu, kterou ujede během 20 minut. Maximální rychlost na trase přitom nepřekročí 120 km/h a průměrná rychlost po dojezdu činí mizerných 34 km/h. Není třeba uvádět, že během měření na vůz nikterak nefouká, dokonce odpadá i jakýkoliv náznak zatočení volantu. Spotřebu paliva pak neznačí reálný úbytek hmot v nádrži, ale přepočet z množství emisí C02, které zkoušený vůz na trase vyprodukuje. Snaha o dosáhnutí normované spotřeby paliva v reálném provozu je tak značně ztížena díky proměnlivému povrchu vozovky, poryvům větru nebo třeba pomalejšími vozy, které nemůžeme včas předjet.
