Všem dobře známý Fiat 850, vyráběný v letech 1964 – 1971 dostal do vínku i sportovnější sestru 850 Spider. Logicky se tak Italové při vývoji nástupce v podobě Fiatu 128 rozhodli i pro ostřejší model – náhradu za 850 Spider, který byl svěřen do ruky šefu designového studia Bertone Marcellu Gandinimu.
Začal se připravovat již v polovině šedesátých let souběžně se „stodvacetosmičkou“, prvním Fiatem s motorem vpředu a náhonem na přední kola. Projekt tehdy nesl název Autobianchi A112 Runabout, protože byl postaven na podvozkovém základu právě od Autobianchi, jež byla součástí koncernu Fiat. Gandini vozu vtiskl sportovně ostrý klínovitý tvar karoserie typu targa, ve kterém lze nalézt trochu inspirace v závodních člunech.
Nejen vzhled oslovil motoristickou veřejnost. Koncepce motoru uloženého vzadu napříč před zadní nápravou a pohon zadních kol umožnilo docílit velice dobrých jízdních vlastností. Prakticky celý agregát i s převodovkou se převzal z Fiatu 128, přesto byl ponechán název Autobianchi. Projekt byl představen v Turíně v roce 1969 jako studie a okamžitě vzbudil nadšení. Italové zareagovali a rozhoupali projekt směrem k rychlému dokončení pro sériovou výrobu. O rok později byl Fiat 128 oceněn Evropským autem roku a v roce 1972 již nic nebránilo představení nového vozu Fiat X1/9. Toto poněkud nezvyklé označení nahradilo logičtější název pro následovníka – Fiat 128 Spider a vychází z interního označování modelů Fiat. X1 znamená osobní automobil, 9 pak číslo projektu (např. Fiat 128 – X1/1, Fiat 127 – X1/4 atd.).
Vůz připravený do sériové výroby se oficiálně představil 23. listopadu 1972 jako dvousedadlové kupé typu targa s odnímatelným střešním dílem a samozřejmě s ochranným rámem za zadními sedadly. Mimořádně tuhá karoserie bez problémů plnila nejpřísnější bezpečností předpisy, zejména v USA, na druhou stranu byla na svou třídu těžší – 930 kg. Její rozměry činí 3830 x 1570 x 1170 mm a rozvor 2202 mm. Karoserie a interiér prvních X1/9 se kompletoval u Bertoneho, poté se převážel do Fiatu, kde se montovala mechanika, agregát, převodovka, podvozek a další. Podvozek byl na obou nápravách odpružen vzpěrami McPherson a vycházely z Fiatu 128 a Lancie Stratos. Výborné byly dvoukruhové brzdy s kotouči na všech kolech s plovoucími třmeny. Pohon obstarávala čtyřválcová zážehová třináctistovka (1 290 cm3) s rozvodem OHC. Stupeň komprese činil 8,9, s osazovaným karburátorem Weber dosahoval motor výkonu 55 kW při 6 000 ot/min a točivého momentu 99 Nm při 3 400 ot/min. V této konstelaci a se čtyřstupňovou přímo řazenou převodovkou a třináctipalcovými koly jel Fiat X1/9 maximálně 170 km/h. Pro americký trh, kde Fiat s X1/9 vstoupil v roce 1974 musela být třináctistovka seškrcena o deset koní kvůli emisním limitům. Úpravou X1/9 prošel i v dílnách Abarthu (1973), kde do něj usadili šestnáctiventilový motor s objemem 1 840 cm3 a s výkonem 147 kW. Nakonec však do rally Italové nasadili Fiata 131 Mirafiori, a tak z celé úpravy zůstal jeden prototyp označovaný také jako Abarth Prototipo 2000. V dalších letech se postupně objevovaly edice jako např. Corsa (1975), která měla širší blatníky a také slušivý spoiler na zádi. Dále se objevil Fiat X1/9 Serie – Speciale I (1976 – 1978) odlišená pruhy na karosérii a novým předním spoilerem. Poslední jednatrojkou se pak stal model Lido, vyznačující se černým lakem a bílým interiérem.
Větší změny se odehrály v roce 1978. Od tohoto roku vyjížděly „iks-jedna-devítky“ s hnacím agregátem převzatým z Fiatu Ritmo včetně pětistupňové převodovky. V řeči čísel to znamenalo objemnější motor – 1 498 cm3, což znamenalo nárůst výkonu až na 62,5 kW při 6 000 ot/min a kroutícího momentu na 118 Nm při 3 200 ot/min. S tímto motorem zrychlovalo auto pod deset sekund na 100 km/h. Nový byl i interiér, modernější a stylovější přístrojová deska spolu s novými sedadly zatraktivnily prostředí posádky. Optické změny na karoserii charakterizovaly zejména větší nárazníky a rozšíření kapoty motoru.
Rok 1982 přejímá Bertone výrobu a prodává je pod značkou Bertone. Vozy se příliš nelišily od předchozí „patnáctistovkové generace“, zaujmout mohly drobnosti v interiéru nebo vícebarevné lakování. V průběhu let se Bertone soustředil spíše na drobné estetické vylepšování (např. speciální sady ráfků, pruhy a lakování..) v rámci jeho edicí VS, Serie – Speciale, Sunshine nebo poslední Gran Finale, který nabídnul čalounění Alcantarou a klimatizaci.
Čas pro X1/9 se naplnil v roce 1989. Za 17 let výroby se prodalo kolem 200 000 vozů, z nichž asi 140 000 bylo Fiatů, zbytek Bertone. Jízdně se jednalo o velmi povedený model, světoznámé motoristické časopisy komentovaly jízdní vlastnosti blížící se Formuli 1, stejně jako ovladatelnost ruku v ruce s výborným rozložením váhy. Vůz měl i svá negativa, například koroze karoserie, nebo malé zavazadlové prostory pod přední kapotou a vzadu za motorem. Vše ale spolehlivě přebíjí nádherný design s klínovitým profilem a tehdy moderními vyklápěcími světlomety. Sehnat zachovalý kousek už začíná být problém, pokud ale dobře pohledáte, budete mít malé „Ferrari“, které rozhodně zaujme.
