Málokteré auto se poslední dobou v mém okolí skloňuje častěji než nová Honda CR-V. Lidem se evidentně líbí. To já byl zprvu o něco skeptičtější, alespoň co se vzhledu týče. Z fotek mi totiž nepřišlo, že by se mělo jednat o bůhvíjakého krasavce. Realita však pro Hondu vyznívá již o hodně příznivěji, přesto jsem si k ní musel hledat cestu. A jaká byla? To se dozvíte v následujících řádcích.
Ty netrpělivé nehodlám trápit zbytečným napínáním a napíšu to rovnou, cesta to byla velmi příjemná. Sice mi auto nesedlo na první dobrou, přeci jen je zde patrná určitá rozdílnost našich kultur, ale jak se říká, zvyknout se dá skoro na všechno a v tomto případě to ani nedalo tolik práce. Vůz s výhružným pohledem připomínajícím masku japonského válečníka z 18. století si na silnici přirozeně buduje patřičný respekt a někdy přitahuje víc pozornosti, než byste si možná v tu chvíli přáli. Při jízdě mu to však rádi odpustíte, jistota za všech okolností z něj přímo sálá. To řidič je na tom občas o něco hůř, zejména při parkování, a co je zajímavé, tentokrát překvapivě spíš při parkování popředu. Vysoko vytažené hrany blatníků budí z pozice za volantem dojem masivního předku. A ona je to do jisté míry i pravda. U podélného parkování jsem tak měl při pohledu na ostatní auta občas pocit, že musím stát půl metru od obrubníku, přestože parkovací kamera ukazovala opak.
Zvykat si musím i na interiér. A zdaleka nemyslím jen barevnou kombinaci, kterou bych si asi uměl představit lépe než černou s lištami v imitaci dřeva. Budiž, koukat se na to dá, materiály jsou na omak příjemné a zpracování je také na vysoké úrovni. Všude je ale tolik ovladačů a tlačítek, že vám z toho jde zprvu hlava kolem. Na volantu, za volantem, ve dveřích, dokonce i na stropě, a vše jistí velký dotykový displej. Návod k obsluze prosím! Ne, dělám si srandu, nebyl potřeba, vše se dá pohodlně a nakonec docela i intuitivně oťukat za pochodu. A pochod je to nadmíru zábavný, dá-li se tak jízda s bezmála dvoutunovým autem, pod jehož kapotou se krčí papírově skromná jednapětka, vůbec označit. Ano dá, opět vás nehodlám nijak napínat. Ono totiž pohonná jednotka disponuje variabilním časováním ventilů a na její správné dýchání dohlíží turbína. Ve spojení se sedmistupňovou automatickou převodovkou tu tak máme plných 193 koní pohánějících všechna čtyři kola. Zajímavostí je, že pokud byste raději manuál, může být, musíte však počítat s tím, že výkon motoru činí v tomto případě „pouze“ 173 koní. Přesto ale vůz v této specifikaci vykazuje lepší dynamické vlastnosti, k jejichž dosahování mu stačí méně paliva. Řečí čísel je kombinovaná spotřeba o půl litru nižší.
Ale zpátky k automatu, ten tu pracuje příkladně a nedá vám moc podnětů ke stížnostem. Kdyby přeci jen ano, je tu možnost volit stupně pádly pod volantem. Ten je také velmi příjemným společníkem, za prvé se moc hezky drží a za druhé je řízení pěkně tuhé a precizně předává vaše pokyny, čímž poskytuje výborný pocit kontroly nad vozem. Podvozek s jistotou pobírá nerovnosti, i když na těch větších si také umí sem tam drncnout a poskočit, za to ale v zatáčkách drží a neobtěžuje přehnanými náklony. Na jistotě pak přidává také pohon 4×4, kterému se úspěšně daří neutralizovat nedotáčivost vozu. Brzdy vyžadují trochu cviku. Při lehkém přibržďování fungují na jedničku a stačí na pedál vyvíjet malý tlak. Jakmile od nich ale potřebujete razantnější nástup, je potřeba tlak exponenciálně navyšovat. S tímto je třeba při nutnosti rychlého brždění až do nuly počítat a nebát se pořádně dupnout. Co se spotřeby týká, údaj výrobce je samozřejmě nutné brát s rezervou, v průběhu testu se průměrná spotřeba pohybovala mezi 8,9 a 9,4 litry. Uvážíme-li velikost a užitnou hodnotu vozu, ani tak se rozhodně nejedná o špatná čísla. Pouze palivová nádrž by mohla být o něco větší, jejích 57 litrů slibuje dojezd okolo 650 km, což není mnoho.
Dalším důležitým faktorem je u takovéhoto auta samozřejmě komfort a prostor. I v tomto ohledu Honda exceluje. Sedadla jsou rozměrná a pohodlná, možnost vyhřívání asi netřeba zmiňovat, nicméně přestože jsou perforovaná, funkci odvětrávání jsem nenašel. Zřejmě ale pouze moje chyba. Stěžovat si rozhodně nebudou ani cestující za vámi, ve voze je dostatek prostoru pro všechny a zbylo i na kufr. Ten je už v základu objemný, navíc se dá výrazně zvětšit sklopením zadních sedadel do jedné roviny, což jednak umožňuje převážení rozměrných nákladů, v případě potřeby pak dokáže nabídnout i důstojný azyl pro přespání dvěma osobám. Ve spojení s příplatkovou panoramatickou střechou se pak může jednat skoro až o romantický zážitek svádějící k ledasčemu :-).
Přestože jsem si týden ve společnosti Hondy nadmíru užil, po jeho navrácení se mi částečně i ulevilo. Pro mé potřeby je vůz přeci jen o dost větší, než bych si představoval. V městské džungli působí trochu neohrabaně a dodržovat povolenou padesátku je skoro až nadlidský úkol. Pokud se vám však auta podobného typu líbí, určitě dejte Hondě šanci a domluvte si alespoň zkušební jízdu, CR-V je rozhodně zajímavá a povedená alternativa.
