Z luxusní vily do garsonky. Tak by možná na první pohled mohl vypadat přestup ze Škody Kodiaq, kterou jsem měl k dispozici minule, do dnešního testovacího vozu, Toyoty AYGO. Na první posed to však již tak jednoznačně nepůsobí, ale nepředbíhejme…
První generace tohoto městského vozítka spatřila světlo světa v roce 2005 a v nezměněné podobě se vyráběla celých 9 let, než byla nahrazena generací druhou. Letos pak přišel na řadu facelift a designéři japonské automobilky se opravdu vyřádili. Design je svěží a moderní, leckomu může připadat skoro až přeplácaný, ale nelze mu upřít nápad. Kdyby se Pokémoni spářili s Transformery, z vajíčka by se muselo vyklubat něco dost podobného této malé Toyotě. V bíle barvě navíc připomíná roztomilé zvířátko, čumáček, fousky, očíčka, v nárazníku červený jazýček… V lecjaké ženě určitě vzbudí opatrovnické, skoro až mateřské pudy, a je zcela evidentní, kam se při návrhu mířilo.
Po usednutí za volant mne čeká příjemné překvapení, protože odtud auto v žádném případě nepůsobí nijak stísněně a vypadá o hodně větší, než ve skutečnosti je. Interiér se může zdát trochu divoký, ale rozhodně se nedá označit za nudný. Potěší velký dotykový displej, který lze pomocí Bluetooth spárovat s telefonem a využívat tak veškeré jeho kontakty a hudbu. Další jeho funkce, zadní parkovací kamera, bude v tomto případě někomu připadat možná až zbytečná, ale věřte mi, že se tam ze zvědavosti stejně pokaždé podíváte. Pod displejem jsou dva soustředné ovladače větrání a klimatizace. Budíkům před Vámi dominuje obrovský tachometr, v jehož středu je menší kruhový displej zobrazující informace o stavu paliva, venkovní teplotě a ujetých kilometrech. Kolem displeje a napravo od něj v samostatné kapličce jsou rozeseté výstražné kontrolky a signalizace k řazení, v levé kapličce pak netradičně sloupcový digitální otáčkoměr. Středový budík lemuje chromovaný rámeček, který spolu s hezky zpracovaným volantem zaručuje příjemný výhled dopředu. Trochu naopak zamrzí použité plasty, které na pohled ani na dotek příliš parády nenadělají. Zdařilým detailem je ale okolí výdechů klimatizace z panelů v barvě karoserie, které postupně přecházejí i do boku dveří.
Za předními sedadly se pak již začíná prostor čím dál víc zmenšovat. Se svými 180ti centimetry mám sedadlo řidiče posunuto až úplně dozadu a za ním tudíž zbývá asi 10ti centimetrová škvíra na nohy, ale na stranu spolujezdce by se při určitém kompromisu mohli dvě osoby za sebe poskládat. Místo, kde se šetřilo nejvíce, je však ještě víc vzadu. Mám samozřejmě na mysli kufr a je otázka, zda lze vůbec tento prostor takto označit, možná bych tomu říkal spíše přihrádka za zadními sedadly. Pokud někdo plánuje pořídit AYGO jako nákupní tašku do města, vězte, že v případě většího nákupu bude muset většina skončit na zadních sedadlech. Ale když se chce, dá se téměř vše, my jsme například bez větších problémů cestovali ve dvou i s dítětem v autosedačce a kočárkem, kdy podvozek kočárku jsme dali za sebe vedle autosedačky a korbičku do „přihrádky za zadními sedadly“ J.
Motor má po nastartování skoro až jadrný mechanický zvuk, který se v mém případě ještě o několik levelů zvýší při prvním rozjezdu. Spojkový i plynový pedál jsou hodně citlivé a nějakou chvíli mi trvá, než sesynchronizuji nohy. U auta, určeného primárně do města, kde těch rozjezdů bude pokaždé požehnaně, bych čekal o něco tupější a tím pádem benevolentnější reakci. Ale jde samozřejmě pouze o zvyk. Jinak se s autíčkem jezdí moc pěkně, jízdní pozice je pohodlná, volant se příjemně drží a umožňuje ovládání rádia, v případě spárování s telefonem i handsfree. Mimochodem odkládací prostor na telefon tu postrádám. Řadicí páka je na můj vkus o něco delší a trochu se viklá, ale řadí se s ní přesně a to je hlavní. Ve městě je auto živé, jízda od semaforu k semaforu a proplétání se mezi pruhy mu nedělá vůbec žádný problém, ale to tak nějak čekáte. Co jsem čekal již méně je, že dynamika se z auta příliš nevytrácí ani po tom, co míjím červeně přeškrtnutou značku s názvem hlavního města. Na okreskách se dá jet svižně, je ale potřeba si dávat pozor na kvalitu silnic, jelikož každá díra vás dokáže ve vyšších rychlostech rozhodit, ta v zatáčce obzvlášť. Litrový tříválec o výkonu 72k nemá problém dostat ručičku tachometru až k hranici 150 km/h, ale dává u toho najevo, že se mu to přílišné vytáčení moc nelíbí, a jeho zvuk a celková (ne)kultivovanost nejsou při tomto zacházení moc příjemné. Což se ale není čemu divit, pro piráty silnic tohle auto stvořeno nebylo. To brzdy nemají s vyšším tempem ani stylem plyn/brzda vůbec žádný problém a zpomalují auto z jakékoliv rychlosti s naprostou samozřejmostí. Ale konec trápení, vraťme se do města. Cestou ještě povinné focení, které odhaluje pár dalších detailů, a bohužel ne vždy příjemných. Jeden z nich se týká zadních dveří. Ty mají tloušťku asi pět centimetrů a vnitřní výplň je tvořena jedním kusem plastu, který se při doteku promačkává. Rozhodně byste vzadu nechtěli absolvovat dopravní nehodu a je to další důkaz toho, že zadní sedadla jsou zde spíš jen pro případ nouze. Při obdivování povedených kol ve tvaru ninjovské hvězdice si pak všímám chybějících krytů podběhů zadních kol. Poslední věcí je otevírání kufru, ale to je jen taková blbost a opět jde pouze o zvyk. U většiny aut prostě vezmete za madlo a otevřete jako dveře, v případě, že má kufr samostatný čudlík se zámkem, je většinou umístěn nad madlem, takže si palcem přimáčknete čudlík a zbylými prsty vezmete za madlo. Zde je zámek pod madlem a tak na poprvé instinktivně chytám prsty zadní nárazník a při pokusu o otevření ho málem utrhnu… Nějakou dobu tedy otevírám kufr obouruč, což mi přijde dost nepraktické, zvlášť, když si představím ženu s plnýma rukama nákupních tašek. Pak až díky kamarádce přicházím na grif, napřed si čudlíkem kufr vycvaknout a pak ho tou samou rukou otevřít. Ale stejně mi to pořád přijde trochu nešikovné…
Možná se vám zdála tato recenze trochu negativní, ale vězte, že se v žádném případě nejedná o špatné auto, jen jsem možná od něho chtěl občas něco jiného, než k čemu je určeno. Jeho přednosti jsou úplně jinde. Všude se proplete, všude zaparkuje, málo toho sní a to vše v kvalitě a spolehlivosti značky Toyota. A v neposlední řadě skvěle vypadá. Pokud tedy nemáte hluboko do kapsy a přemýšlíte, co manželce pod stromeček, zde je jeden tip. Ono se tam to AYGO třeba i vejde J. Ptáte-li se, na kolik by vás případně takový dárek vyšel, základní model začíná na akčních 235 tisících, námi testovaná verze x-play s pakety Style a Connect, zahrnující mimo jiné kožený volant, dotykový displej s parkovací kamerou, mlhová světla a dálkové ovládání centrálního zamykání, je za akčních 287 tisíc. A pokud manželka raději automatickou převodovku, vězte, že pak je to již obligátní „za čista pane“…
