Řadu W124 od Mercedesu jsem si oblíbil už u sedanu 250D Turbo, ale tentokrát se naskytla příležitost vyzkoušet kabriolet 300CE-24, který je na pomyslném žebříčku zajímavých verzí ještě výše.
Kabriolet odvozený od populárního sedanu byl uveden v Evropě a Japonsku už v roce 1991. To se jednalo právě o tento model 300CE-24. Američané mohli vyrazit pro 320CE až o rok později. Po modernizaci v roce 1994 se navíc už model jmenoval E320 a dostal se také do Evropy. Od roku 1993 byla v nabídce verze 200CE, po roce přejmenovaná na E200 a 220CE (později pochopitelně E220). Už vám z těch čísel jde hlava kolem? Nemusí, tehdy totiž ještě značily skutečný objem motoru. Díky tomu tak můžeme dnes otestovat model s třílitrovým řadovým šestiválcem s čtyřiadvaceti ventily, který má výkon 162 kW. Tím je snad název rozklíčován dostatečně.
Kdybych tady opět rozepisoval, že mám rád velké hranaté přední světlomety se stěrači, originální kola zvaná „kanáldekly„, žebrované zadní světlomety nebo jediný stěrač, jen bych se opakoval. Takže co rovnou nastoupit do toho pohodlného vozu? Ano, tady je to jasné, kůže a dřevo, kam se podíváš. Nic jiného ve vrcholném modelu ani čekat neůžete. Kožená sedadla jsou úžasně pohodlná a rozmazlují vás, sotva do nich vložíte své tělo. Pochopitelně se nastavují elektricky a protože tuhle elektriku dělali Němci, tak bude fungovat pořád. Mimochodem, řidičova sedačka má pamět poloh, takže se nemusíte obtěžovat se správným nastavováním pokaždé, když vůz náhodou půjčíte manželce. Ale ona se asi tak často nesveze, holky většinou v kabrioletech nepotkávám, byť nevím, čím to je (prý se bojí rozcuchaných vlasů). Před sebou máte takový dobrácký volant s velkým středem, který se dobře drží. Ale rozměrově připomíná spíš kormidlo. Nechybí ani sklápěcí loketní opěrka a spousta odkládacích prostor. A ani pro pás se nemusíte kamsi otáčet, mechanické rameno vám jej vysune a podá až k ruce. Tak na tuhle věc jsem se těšil od doby, kdy jsem o ní poprvé slyšel. Vpředu prostě trpět nebudete. Vzadu už to ovšem taková hitparáda není, ale na kratší vzdálenosti tady rozhodně pár známých svezete. Ideálně ale, pokud bude hezký den a vy si budete moci stáhnout střechu, pak se mnohem lépe nastupuje přes sklápěcí přední opěradla.
Skládací střecha se pochopitelně ovládá elektronicky. Jenže tahle konkrétní občas trochu protestuje. Napoprvé se jí prostě dolů nechce. Až teprve na druhý pokus se stáhnou všechna čtyři boční okna i s B-sloupkem, zadní část střechy se vyklopí vzhůru, otevře se kryt střechy a následně se celé plátno složí do předpřipraveného prostoru, který je vypolstrován kobercem. Je to na pohled krásné origami. A pak i ta silueta bez B-sloupků a ochranného rámu, to prostě nemá chybu. Ale teď si dělám z pusy trochu trhací kalendář, protože já mám ochranné oblouky rád, třeba u Escortu nebo Golfu by bez nich ta auta vypadala nepatřičně a za nejpovedenější považuji stejně úpravy BMW od Baura, ale k Mercedesu by se prostě podobné lešení nějak nehodilo. Narušovalo by tu inženýrskou eleganci.
Ve výbavě je pochopitelně i centrální zamykání, jen na jeho dálkové ovládání si nechte zajít chuť. Při odemykání musíte hezky postaru s klíčkem do zámku a při startování pak pod volant do zapalování. Vzápětí se za hlavou ozve jemné bzučení. To se spustí motorky mechanických ramen, které se vysouvají k vaší a spolujezdcovo sedačce a podávají vám bezpečnostní pás blíže. Úplně vidím nějakého pupkatého německého podnikatele, který si takové auto koupil, po tom opravdu nemůžete chtít, aby se otáčel a natahoval pro bezpečnostní pás. Ramena se zasouvají, až když dorazíte na místo, to aby mohli případní cestující zezadu vystoupit. Ovšem vzadu byste nikoho vozit neměli, jak říká Jeremy Clarkson, vzadu v kabrioletu vypadal dobře jen Hitler.
Co na čtyřce v cabriu rozhodně vítám, to je jeho motor. Třílitr má sametový chod, který v kombinaci s automatickou převodovkou vytváří z vozu pohodlný a důstojný křižník, jež hravě překoná velké vzdálenosti. A sundavací střecha přímo láká k vyjížďce za hezkého počasí a sjetí mimo dálnici. Jenže pozor, vozidlo bylo stavěno pro výlety na bavorský venkov, na rozkodrcaných českých okreskách si s ním moc radosti neužijete. Ucítíte každý hrbol a každou díru, kterou silničáři ještě nezalepili. A také pozor na vyjeté koleje od zemědělských strojů, světlá výška totiž není největší a lehce byste si mohli obrousit podvozek. Když se ale dostanete na hladký asfalt a zašlápnete plyn do podlahy, třílitr se probere a vyrazí s odhodlaností závodního běžce. Výkonu má agregát na rozdávání, takže i zarazit do sedačky by vás zvládl. Ale je to hlavně úžasný koráb a slovo koráb tady není až taková nadsázka. Vždyť každý čtyřmístný kabriolet s dlouhou zádí připomíná tak trochu motorový člun.
A kupodivu mi tu vůbec nevadí automat. Nemám sice samočinné převodovky moc rád, pořád mám pocit, že mne okrádají o řidičský požitek. Jenže k tomuhle autu automat patří. Taková rutinní práce, jako je kvedlání pravou rukou prostě nepřísluší někomu, kdo proplouvá krajinou ve velkém kabrioletu. Řidič si má totiž také vychutnávat pohodlí a krásné okolí silniček v Alpách a ne přemýšlet nad synchronizací pravé ruky a obou nohou. Také na dobré silnici funguje výborně, klidně a tiše pluje krajinou a rozmazluje svou posádku. Na českých výmolech je jízda s ním očistec plný ran a drncání.
Ale dá se předpokládat, že pokud náhodou po kabrioletu od Mercedesu toužíte, tak zrovna neplánujete výlety na nejbližší tankodrom. Ve finále je auto jako celek dost praktické, pohodlné a není problém s ním jezdit i denně. Navíc budí překvapivou pozornost. Vždy jsem si myslel, že kabriolety odvozené od běžných sedanů mě lákat nebudou a do garáže snů se nikdy nedostanou, ale 300CE má opravdu něco do sebe. Pokud i vám po přečtení těchto řádků vrtá hlavou, tak neváhejte. Vyrobili jich jen 6460 a tenhle konkrétní je nyní na prodej, takže hrozí, že vám jej někdo vyfoukne.
Za zprostředkování testu děkujeme webu Veteráni na Truc.
