Vždy když přicházím k vozu, který je velmi vysoko na mém „want listu“, chvěji se trochu v kolenou. A právě takový kousek tu máme dneska – Alfu Romeo Spider třetí generace, která se vyráběla v letech 1983 až 1989. Lidově se jí prý občas říká „gumák“, to kvůli materiálu použitém na zadní spoiler a podklad přední masky. Mezi fandy Spideru sice nepatří k oblíbeným, ale zabijte si mě, pro mne je právě tahle verze tou nejhezčí. Když jsme u konkrétnosti, popisovaná krasavice má přezdívku Claudia, ale pro mne to bude navždy Mrs. Robinson. Ano ano, vím, Dustin Hoffman měl starší model. Ale je mi to fuk, zase si plním jedno velké přání. A vlastně pořád jde prakticky o stejný vůz, který se vyráběl od roku 1966 do roku 1993. Jistě, měnily se světlomety, nárazníky nebo interiér, ale základ byl pořád stejný a radikální proměna přišla až u páté generace která se sjednotila s modelm GTV. Ovšem původní křivky od Pininfariny mají pořád své kouzlo.
Pod kapotou vždy bude tepat řadový čtyřválec. Buď menší agregát o objemu 1.6 litru, nebo větší dvoulitr, který si vyzkoušíme i my. Evropská verze používá dvouspádový karburátor, ale američtí zákazníci se dočkali vstřikování Bosch L-Jetronic. Při nastartování se hned rozezní skvělý baryton motoru. Brumlá a prská a moje srdce začíná tlouct rychleji, protože mi to připomíná filmy plné starých úžasných aut. Já pořád nevím, smím si vlézt do vozu? Už asi deset minut stále jen stojím a obdivuji jeho křivky. A nevím, jak popsat ten špičatý čumák. Víte, ono to na fotkách až tak nevypadá, ale když to vidíte v reálu… No dobrá, kluci už mě odhnějí, nebaví je pořád přelešťovat místa, která jsem poslintal. Takže beru za kliku, mimochodem je chromovaná zapuštěná a krásně oblá, a otevírám dveře. Nejen že se mi líbí zvuk kliky, ale i to cvaknutí zavřených dveří mi dělá radost. Abych nezapomněl, střecha je složená, takže se do vozu mnohem snáze nastupuje. A samozřejmě, u kabrioletu máme bezrámová okna. To je věc, kterou mám hodně rád, ale u kabrioletu mi přijde skoro až nezbytná.
Když sedím, tedy, ono spíš ležím, mohu si vychutnávat vkusný interiér. K té pozici ve voze bych se ještě vrátil, sedím totiž proklatě nízko a nohy mám kdesi dalekou před sebou, odhadem tak pod kapotou. Sedačka je velmi příjemná, měkká a pohodlná, příliš opory v zatáčkách se ale nedočkáte. Sedíte blízko u dveří, ruku si tak můžete opřít o madlo na nich. A ještě stojí za zmínku vnitřní klika, která e otáčí směrem dolů a k sobě. Trochu jako klika u dveří. A co praktičnost? No, tak je to dvousedadlový sporotvně zaměřený vůz. Kastlík před spolujezdcem není velký, výklopné kapsy ve dveřích pojmou asi jen rovné nízké věci (myslím třeba nějaké papíry, ne placatku s whisky). Poměrně velký je kufr, i když nízký. Cestu na dovolenou ve dvou byste se Spiderem mohli zvládnout. A tenhle konkrétní vůz to sice nemá, ale v téhle době byly nosiče na kufry, které se montovaly na víka kufru, ještě velmi populární. U zavazadlového prostoru se ještě zmíním, že zespodu na víku jsou 3 lamipičky, které spínají jen když je zadní kapota otevřená. Další úložný prostor navíc naleznete uvnitř za sedadly. Takže nakonec opravdu přepravíte celkem dost věcí.
Ale jako kdyby o to snad u Alfy šlo, tohle je emotivní vůz, který máte neustále opěvovat za jeho vzhled a jízdní vlastnosti. Jen jestli jsem to neměl udělat jako James May a vhazovat korunky do kasičky pokaždé, když se nechám těmi chvalozpěvy příliš unést. Takže co jízda? Už jsme si řekli, že pozice za volantem má velmi blízko k té ideální. Volant je hodně zajímavý – věnec je mnohem blíže k řidiči, než střed volantu, a je vyroben z kvalitního dřeva. Díky tomu se výborně drží a nehrozí riziko jeho poškození od agresivního lidského potu, jako u kožených, které osobně u moderních aut preferuji. Za volantem jsou budíky, schované pod velkou stříškou, jako světla na semaforu. U auta bez střechy celkem praktické. Další ukazatele na středovém panelu jsou natočené směrem k řidiči. Řadící páku pak najdete vykukovat z palubky hned pod nimi. A i ona má krásnou dřevěnou hlavici.
Při jízdě jde ale o jinou věc – vítr ve vlasech. Ten si můžete snadno užít, když odklopíte manuální střechu. Ačkoliv pozice za volantem připomíná spíš ležení, tak je horní rám střešního okna relativně nízko. Vyšší lidé mohou mít asi trochu problém, ale když budete mít Spider doma, nejspíše se svezete stejně se sundanou střechou v hezkém počasí. O mě by to platilo rozhodně, protože jsem mohl snadno koukat i přes čelní okno. Ale alespoň je z vozu velmi dobrý výhled, takže se vám chcodci na krajnici neztratí za sloupkem. Řízení jde krásně zlehka, vůbec se s ním nemusíte prát. Tak že by pohodová jízda? No, teoreticky ano, pokud máte cit pro řazení. Chce to totiž podřazovat s meziplynem a řadit nahoru s citem. Když podřazujete, dvoulitrový čtyřválec do výfuku prská a práská. Jen si při jízdě musím dát pozor a nezaměňovat páčku světel za páčku blinkrů. Neustále se mi pletou a tak místo blikání pouštím dálková světla, snad mi to protijedoucí řidiči odpustí. Když jsem zmínil ovládací prvky, okomentuji i krásné spínače klaksonu na ramenech volantu. Auto na originálních ráfcích krásně drží stopu a je velmi čitelné. Podvozek je tužší a vybízí ke sportovnější jízdě. A ta vás bude velmi bavit, protože je auto nezáludné.
Alfa Romeo Spider třetí generace patřila vždy k vozům, které jsem chtěl vyzkoušet. A po tom vyzkoušení jsem se zase jednou ocitl v patové situaci. Alfa Romeo má totiž spoustu krásných modelů, které by stály za hřích. Ale pokud bych měl mít doma jedinou, pak to bude tahle.
Na závěr se zeptáme majitele na několik otázek:
Proč sis vybral zrovna tohle auto, byl to tvůj dlouhodobý sen, nebo rozhodnutí okamžiku?
Četl jsem článek v AMS Classic, kdy jsem se začal zrovna zajímat o stará auta. Bylo v něm o výletě dvou redaktorů jejich Spidery vyrobenými krátce po sobě. Byly to verze už s gumovými doplňky. Okamžitě jsem se zamiloval, a to právě do této verze, protože je prý „znalci“ neuznávaná. Mám rád ošklivá káčátka. Začal jsem hledat na trhu a nejdříve jsem si koupil toho ještě novějšího, čtyřokého. Byl to můj první kabriolet. Pořád jsem ale hledal dál. Vzpomněl jsem si po čase, že tenhle typ se mi líbil nejvíc v jedné obrázkové knížce kdysi v dětství. Takže to byl vlastně dlouhodobý, zasunutý sen.
Jak těžké bylo tenhle vůz získat?
Byl to zajímavý příběh. Nejdřív se mi to nedařilo, na domácím trhu se spíše objevovaly vraky, na kterých bylo spoustu práce. Pak jsem jednou objevil, ve verzi targa. Dojel jsem na místo prodeje a našel takový malý supermarket Spiderů. Byly tam na dvoře čtyři a ještě další v garáži. Ti pánové Spidery prostě milovali. Prohlížel jsem si tu targu, něco práce na ní bylo. Hlavně lak. Což ale znamená odstrojit, rozebrat, najít spoustu závad a oddálit první start na dost neurčito. Polejt to auto lakem jen tak s novinami na předním skle se mi nechtělo. Prodávající mi položertem řekl, že by třeba byla k mání i jeho. Bylo by to ovšem „krapet“ dražší, protože měla najeto asi 60.000 km a nedávno ji vytáhli z nějaké německé garáže po letech stání a oživili ji. Právě se s ní chystali na dovolenou do Itálie. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl právě pro ni. Peníze jsem nějak dohromady dal. Postupně jsem doladil pár chybějících detailů a jezdil.
Jak se s autem žije v běžném provozu? A máš ho pro radost nebo na denní používání?
V létě se dá používat docela dobře i v denním provozu. Jen musí mít člověk odvahu nechat ji někde s otevřenou střechou. Dneska tě každý hned upozorní, že kolem jsou lidi samé svině a že nemají nic jiného na práci, než se hned jak supi sesunout k autu a zničit jej. Vždycky jsem se pak musel zklidňovat. Auto se nikdy nic v centru Prahy nestalo. Takže si tímto způsobem mohu dělat radost cestou do práce.
Jaký byl nejzajímavější zážitek s tvým autem?
Miloval jsem páteční letní večerní cestu za rodinou na jih Čech po okreskách. Ty vůně léta kolem, dobrá hudba dokreslující zvuk alfího dvoulitru s karburátory Solex, to bylo něco. Dvě hodiny smyslových orgií a duševního odpočinku na prázdných klikatících cestách. K tomu vědomí, že většina obyvatelstva se mačká na hlavním tahu nebo na dálnici ….
Plánuješ na něm nějaké úpravy či opravy?
Nebylo potřeba nic dělat, kromě běžné údržby. To bylo na tom asi to nejhezčí. Po koupi jsem koupil pár drobností, jako kožený kryt na střechu, chybějící ozdobnou interiérovou lištu a nové reproduktory. Prodávající přede mnou vyměnil všechny hadičky, řemeny a gumové součásti, které dlouhým pobytem v garáži prostě zpuchřely, koupil novou baterii. Pak trochu zlobil startér, ale i to jsme vyřešili.
Jaký je tvůj největší motoristický sen?
Myslíš jaké auto bych nejvíc chtěl? Nevím, který z těch asi dvaceti typů, co bych chtěl mít a nutně je potřebuji, je můj největší sen. Těším se třeba na Renaulta R5, možná se budeš divit. A jako nejdražší sen bych mohl uvést Aston Martin DBS. Prozatím.
Jinak mám největší motoristický sen otevřít muzeum. Ale ne jen sklad aut s placeným přístupem. Moderní interaktivní muzeum ve stylu IQ landie. To bude teprve místo pro vzdělávání a zábavu.
Za zprostředkování testu děkujeme webu Veteráni na Truc a blogu Zpátečka.cz.
Foto: Mikka a Zpátečka.cz
