Úplně poprvé se Ford Taunus objevil už hodně dávno, přesněji v roce 1939. Jméno Taunus odkazuje na německé pohoří poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Vůz vycházel z typu Eifel (další německé pohoří), převzal z něj čtyřválec 1.2, ale měl aerodynamičtější karoserii s delším rozvorem. Vyráběl se nejen v německém Kolíně nad Rýnem, ale také v lotyšské Rize. Za války byla sice továrna vybombardována, přesto se jeho výrobu podařilo v roce 1947 obnovit. Kromě klasického čtyřdveřového sedanu se vyráběla verze s delším rozvorem pro taxikáře, kombík a užitkový pickup. V roce 1950 se vůz dočkal modernizace, ale již o dva roky později byla jeho výroba ukončena. Vzniklo zhruba 74 tisíc těchto vozů.
Taunus se jako první typ Fordu dočkal poválečného nástupce. Ten dostal název 12M, kdy číslo značilo objem motoru a písmeno zase německé slovo Meisterstück, tedy mistrovské dílo. Šlo o jeden z prvních vozů se samonosnou pontonovou karosérií, u níž byla typickým prvkem maličká zeměkoule uprostřed přední masky. Výkon předválečného čtyřválce vzrostl na 28 kW. I tak se ale 840 kilogramů těžký vůz dokázal rozjet až na 110 km/h. Z vozu byla brzy odvozeny verze kombi a kabriolet.
Frankfurtský autosalon 1955 byl dějištěm premiéry Taunusu 15M se silnějším motorem. S pantnáctistovkou vzrostl výkon na 40 kW a maximální rychlost na 128 km/h. Vůz mě na první pohled působit reprezentativněji, pomáhal mu v tom dvoubarevný lak a bílé bočnice pneumatik. A také tento model byl k dispozici jako kabriolet. Novinkou, která pronikla i do nižší řady 12M byla plně synchronizovaná převodovka. V roce 1959 proběhla rozsáhlá modernizace, která postihla oba modely. A ještě později se modely dočkaly nového vidlicového čtyřválce o objemech 1.2 a 1.5.
V roce 1957 přišel na trh větší model Taunus 17M s větší karoserií připomínající americké luxusní vozy. Měl na sobě spoustu chromovaných doplňků a světlomety byly opatřeny elegantní stříškou. Ve verzi De Luxe byl vůz k dostání v dvoubarevném provedení karoserie. A v nabídce bylo i kombi s vodorovně dělenými zadními dveřmi. Pod kapotou byl čtyřválec 1.7 OHV s výkonem 44 kW, díky kterému se vůz dostal až na 125 km/h. A přitom jel za méně než 10 litrů na 100 kilometrů. Převodovka byla buď tří- nebo čtyřstupňová.
Radikální změnu však přinesla 60. léta, kdy se nové motory dostaly i do nových karoserií. Kromě dvou- a čtyřdveřové karoserie se do výroby dostalo i kupé. Výroba probíhala po dobu čtyř let v německém Kolíně, nizozemském Amsterodamu a belgickém Genku. A také větší model 17M se dočkal druhé generace. Ta měla zcela jinou oblou karoserii a říkalo se mu koupací vana. Typickým prvkem byly přední oválné světlomety. Kromě sedanu byl v nabídce i kabriolet. Pod kapotou byly motory 1.5, 1.7 a 1.8, který jezdil až 154 km/h.
V roce 1964 se na trh dostala třetí generace modelu 17M označovaná jako P5. Vůz byl mnohem delší, ale jinak tvarově velmi podobný předchozímu P3. Tento vůz se prezentoval zcela novou maskou chladiče a jiným tvarem světlometů. Sedany byly dvou- a čtyřdveřové, kombíky Turnier tří- a pětidveřové. Od menších sourozenců se 17M lišil pohonem zadních kol. Novinkou pak byl model 20M s dvoulitrovým šestiválcem. Vrcholný motor byl k dispozici s výkonem 85 nebo 90 koní.
Pak ale vystřídala starší malé modely na stráži nová řada označovaná jako P6, kterou veřejnost poprvé spatřila v roce 1966. Poprvé se verze 12M a 15M lišily vzhledem, konkrétně tvarem světlometů. Pod kapotou ale stále tepaly osvědčené vidlicové čtyřválce 1.5 a 1.7. O rok později se představila řada P7 pro modely 17M a 20M v Bonnu. Vozy byly mnohem větší, než předchůdce. Nejsilnější verze byl typ 20M RS s výkonem 125 koní. Zákazníci si však vydupali návrat typických prohnutých nárazníků při další modernizaci. Ve Frankfurtu 1969 pak Ford předvedl Taunus 26M s novým vidlicovým šestiválcem 2.6 o výkonu 92 kW a automatickou převodovkou. Satndardní výbavou byla vinylová střecha a halogenové světlomety.
Od roku 1970 se ale Taunus shodoval se třetí generací Fordu Cortina, od čeho bylo odvozeno i nové kódové jméno TC. I když shodoval není správné slovo, odlišností by se našlo dost. Boky byly méně výrazné, blinkry byly úplně jiné. Také nabídka motorů byla jiná, než u Cortiny – Na výběr jste měli řadové čtyřválce 1.3 a 1.6 a vidlicové šestiválce 2.0 a 2.3. Další modernizace proběhla v roce 1973, kdy se Taunus dočkal nového interiéru a zlepšily se jízdní vlastnosti. Další změna proběhla v roce 1976, kdy se vzhled Taunusu s modelem Cortina naprosto shodoval. Poslední modernizací prošel Taunus v roce 1979, kdy se měnila maska chladiče a blinkry. Výroba běžela do roku 1982, pak se ovšem Taunus odporoučel a nastoupila modernější Sierra.
Foto: AutoWP
