Fascinace Alfa Romeo 4C

Fascinace Alfa Romeo 4C

Ne tohle opravdu není test. Ale také Alfa Romeo 4C není automobil, ale porno na kolech a jelikož nejsme státní úřad pro regulaci sexu, nemáme k testování téhle Italky potřebnou licenci. Já vím, vás fascinují už jen ty fotky, ale dáme si to hezky pomalu a s pořádnou předehrou, co vy na to? Koneckonců, jde tady o italskou vášeň a chtíč, který si nezaslouží degradaci tím, že se okamžitě přesuneme k vyvrcholení. Navíc tahle svůdnice má takové míry, pardon, parametry, které vás stejně vzruší.

Jako správní petrolheadi určitě víte, že musíte jednou v životě mít Alfu Romeo. Ale od roku 2013 (nebo spíš 2011, kdy se představil koncept) je vám, stejně jako mně, jasné, že musíte mít tuhle Alfu! Zrodila se v italské Modeně na výrobních linkách Maserati. Její úžasný tvar splodil Lorenzo Ramaciotti, na jehož kontě najdeme další sexy zářezy v podobě Ferrari 550, 360, F430 či Enzo. A nutno říci, že se opravdu činil, tohle je pro mě osobně jedno z nejhezčích aut za poslední roky, kterému se máloco vyrovná. Ze všech úhlů je naprosto božská. Máte tu vystupující kapkovitou kabinu, v jejíž přední části se může ukrýt dvoučlenná posádka a vzadu je zase motor. Široké boky, velké otvory v předním nárazníku s výpletem a hodně vystouplé přední blatníky, které vypadají, jako kdyby si je v Alfě půjčili z nějakého brutálního závodnícho speciálu. Bodová přední světla s jednotlivými parabolami, které se mi líbí vždy a na všech autech. Kulatá zadní partie s dvojicí kruhových světlometů a mírně vyvýšeným spoilerem, která dává vzpomenout na sexy tvary italských aut z 60. let. A hlavně další úžasné otvory za dveřmi a nad zadními koly, jež pomáhají dostat studený vzduch motoru a naopak teplý ven a prozrazují, že do té krásy musel Lorenzo zapracovat i trochu té funkčnosti. Jako celek je skvostná a když ji uvidíte naživo, bude vás fascinovat, jak je malinká. Nechápu, že se vůbec taková spousta krásy vejde na tak drobný vůz. Pro srovnání uvedu, že i nová Fabia je delší.

Má to nejideálnější rozvržení s motorem vzadu uprostřed a pohonem zadních kol, takže se síla agregátu nemusí přenášet přes celý vůz a zároveň je automobil brilantně vyvážený (38 % na přední a 62 % na zadní část). Úkolem Alfy však není ničit vás, ale naopak vás hýčkat a dopřávat vám pocit bezstarostnosti a pohodlnosti každý den, takže její šestistupňovou dvouspojkovou převodovku nemusíte ovládat pádly, ale stačí ji nechat plně v automatickém režimu. Motor je sice jen přeplňovaná sedmnáctsetpadesátka, ale s necelou tunu těžkou sportovkyní nemá zase tolik práce. Za muší váhou nehledejte anorexii ani bulimii, tedy choroby pro modelky typické, protože Alfa se nestydí říct si o pár litrů kvalitního benzínu. Za nízkou hmotnost však může karbonový monokok, který váží jen 65 kilogramů a karoserie ze speciálního kompozitu SMC, která je o 20 % lehčí než ocel. I mě už se začínají podlamovat kolena. Šasi je velmi tuhé a ani nastavení podvozku nepřipomíná dětskou houpačku, přesto jsem necítil každý přejetý kamínek svou zadní partií. Výborné, Alfě se podařilo postavit supersport, se kterým bezproblémově zvládnete cestovat i ve všední den. Právě to mne snad fascinuje více než vše ostatní, začíná to totiž vypadat jako bájný svatý grál, tedy dokonalý automobil.

Mohlo by vás zajímat:  Test Renault Arkana: Stylové hybridní SUV-kupé láká především na vzhled, ale má i některé jiné přednosti

Na pořádně velkých kolech (osmnáctky vpředu a devatenáctky vzadu) spolu s krátkým rozvorem (necelých 2,5 metru) připomíná Alfa kapotovanou motokáru. Právě ta kapotáž však přitahuje pohled každého muže v okolí. A všem se v očích zračí jediné – bude jezdit stejně úžasně, jak vypadá? Mno, v Alfě tomu dost věří, protože se v rámci diety rozhodli nemontovat do vozu posilovač řízení. Ano, vaše drobná přítelkyně s vozem nejspíš nezaparkuje, takže si jej od vás nebude moci půjčovat a nejspíš se na vás dost naštve. Ale to je fuk, vy díky tomu máte neskutečně citlivé řízení a vaše drahá polovička se s vámi stejně rozejde poté, co zjistí, že jí vlastně podvádíte s touhle Italkou. Ale copak se dá odolat sexy modelce s tak velkým srdcem (konkrétně 1742 ccm). To se umí rozbušit a vydolovat ze sebe výkon 180 kW v 6000 otáčkách. Jeho největším flirtovacím trumfem je úžasný chraplavý zvuk, který krásně rozbuší každé petrolheadské srdce a umí i „štěkat“ do výfuku. Zní tak skvostně, že je vám fuk, jak zvláštně vypadá rádio nebo vůbec jak hraje. Vlastně jeho odstraněním mohli v Alfě ušetřit ještě pár gramů. Výborně je řešeno i ukotvení motoru, pokud jej pozorujete v zrcátku, vidíte při přidání plynu vibrace, které se ovšem do interiéru nijak zvlášť nepřenášejí.

K motoru je připojena dvouspojková převodovka TCT, kterou můžete nechat pracovat samočinně, nebo si volit rychlostní stupně pádly pod volantem. Místo klasického voliče máte pak na středovém tunelu jen tlačítka N, R a 1. Navíc lze zrychlit odezvu pedálů i pádel a změnit nastavení tlumičů přepnutím voliče DNA do režimu Dynamic. Ještě je k dispozici režim Sport s vypnutou stabilizací. Krocení síly motoru svěřila automobilka firmě Brembo, která dodala kotouče 305 milimetrů na přední a 292 milimetrů na zadní nápravu. Ze stovky vůz zastavíte na pouhých šestatřiceti metrech, takže by si 4C rozhodně zasloužila výjimku v silničním zákoně o maximální povolené rychlosti. Do asfaltu se totiž zakusuje s razancí mistra světa v pojídání švestkových knedlíků, který právě odstartoval souboj o obhajobu titulu. Stejně snadno, jako brzdí, i zrychluje. Není to takové to mezigalaktické zrychlení kosmických lodí, ale pořád vás to zarazí do sedačky a napumpuje adrenalin do žil.

Mohlo by vás zajímat:  Offroad víkend aneb Dvojtest Toyota Hilux a Isuzu D-Max v jejich domácím prostředí

Stejně senzační je i interiér. Jen úplného ignoranta zajímá kvalita rádia nebo plastů. Já se ovšem za někoho takového nepovažuji, takže si hodlám užít každičký milimetr vozu a každičkou vteřinu, kterou s ním strávím. Už když beru za krásně tvarovanou kliku, prostupuje mi tělem zvláštní, ale velmi příjemný pocit. A pak se musím dostat přes silný práh s obnaženým karbonem a výmluvným nápisem Alfa Romeo. No jistě, to kdybych při těch návalech testosteronu zapomněl, kdo vlastně vyrobil tohle úžasné auto a z čeho je ten lehoučký, ale pevný monokok. Nastupování a vlastně i vystupování chce trochu cviku, jinak budete sloužit k pobavení všech okolostojících, a že se jich k 4C vždy seběhne pěkný dav.

Pokud jste uvnitř, tak ale dává vše smysl. Jste velmi, velmi nízko a nohy máte natažené před sebe k pedálům ukotveným z podlahy. Z jedné strany vás obklopuje vysoký středový tunel, z druhé zase vysoký karbonový práh, přesto si nepřipadáte stísněně. Před vámi je maličký volant, jehož zploštění poprvé u nějakého automobilu má smysl, jinak byste zkrátka neměli šanci pod ním protáhnout pravou nohu. I jinak je skvělý, drží se tak dobře, že je jen jakousi prodlouženou rukou. Takže, sedím ve skvělé pozici a koukám na vystouplé přední blatníky, zatímco do zad mi jsou mírné vibrace z motoru umístěného těsně za zády. Tak takhle to vypadá v závodních vozech?

Důležité ale je, že závodní vozy nejspíš stejně skvěle jezdí. O výborně dávkovatelných brzdách již byla řeč, nechám se tedy ještě fascinovat řízením, které je díky absenci posilovače jasné a čitelné. Reakce na jakýkoliv povel maličkého volantu se dostavuje okamžitě. Takové pocity můžete snad zažít jen, když s přáteli vyrazíte na motokáry. I tam se každé správně načasované sešlápnutí plynu promění v začínající smyk zadní nápravy a i tam každé pootočení volantu promptně nasměruje přední kola požadovaným směrem. Smyků se ale bát nemusíte, když přijdou, tak o nich víte hodně dopředu a okamžitě je můžete ovládat. Ale když nechcete, tak vůbec přijít nemusí. A to všechno přesto, že smyslem tohoto auta není lovit desetinky v alpských apexech, ale spíše vyrazit do centra italského městečka a zastavit se na šálek pressa, aby se pak zaparkovaným vozem pokochali i ostatní. Že auto jezdí jako motokára je časté novinářské klišé, které jsem nikdy nepoužil, ale tentokrát si tuto drzost dovolím říci, protože nikde jinde jsem ten pocit nezažil.

Mohlo by vás zajímat:  Test Opel Insignia 2.0 CDTI: Poslední německá klasika

Tak co, jste už také maximálně fascinovaní? Já ano, ale netýká se to jen nás. Alfa stvořila automobil, jaký tu už dlouho nebyl, a není divu, že fascinaci podlehla také řada médií, která ji zvolila automobilem roku. A i Jeremy Clarkson jí dva roky po sobě označil za nejlepší vůz, který ten rok řídil. Chápu je všechny, protože Alfa 4C mě taky dostala. Vlastně mě dostala už dávno, jen na fotkách, ale teprve osobní zkušenost je fascinující. Ano, určitě existuje nějaké auto, které bude rychlejší, nějaké jiné, které bude ovladatelnější, a nějaké další, které bude hezčí. Ale jediná Alfa tohle všechno mixuje do tak perfektního koktejlu, že mě dojala až k slzám. Takže pokud se ještě stále ptáte, ano, vážně je tak setsakramentsky dobrá, jak vypadá. Vlastně je to auto roku, a to nejen toho roku, kdy jej začali vyrábět, ale i těch následujících. Veškerá vášeň, sex-appeal a um ve výrobě aut, který nám kdy Alfa předvedla, se nyní v 4C dostavuje znovu a hezky pohromadě. Tohle není běžné auto, je to jako třídní slučák těch nejlepších absolventů, těch nejlepších vlastností, které za celou historii jakákoliv vyráběná Alfa Romeo měla.

Za vstřícnost a spolupráci děkujeme areálu Motorland Bělá.

Porovnejte parametry vozu Alfa Romeo 4C s konkurencí na Autohled.cz

Foto: David Rajdl (http://rajdlstudio.com)