Nesnášim pokrytectví. A to fakt hodně. Tak hodně, že mě i po řadě let stále rozčílí vzpomínka na jednu učitelku ze střední školy. A vlastně neopodstatněné záchvaty vzteku nesnáším taky. Ale teď jsem si uvědomil, že jsem sám byl tak trochu pokrytcem, když jsem hodnotil dosavadní výkony Roberta Kubicy. A vztek na sebe sama asi smyje jen, když mi tenhle talentovaný Polák nafackuje. Takže mám smůlu, jednak na podobné blbečky nemá čas, druhak už si toho se svou rukou užil dost, než aby riskoval další zranění při spravedlivé inkvizici.
A proč že ta spravedlivá rozhořčenost nad vlastní osobou? Inu, je to jednoduché, patřím totiž k těm věčně nespokojeným breptům, kteří si pořád stěžují, že už ten motorismus není, co bývalo. Auta jsou moc inteligentní, ekoteroristé příliš vynalézaví, vyhlášky z Bruselu stále otravnější a výroky samozvaného experta Humla čím dál méně snesitelné. A ani ten motorsport už není jako dřív, že? Formule má protivný zvuk a malý objem, většinu ostatních odvětví ovládá vždy jen jediný výrobce a na Dakaru opět české kamiony deklasovala tatarská sborná s kamiony Kamaz. Ani to rally není, co bývalo, viďte? Místo dvoulitrů máme ubohé 1.6 (radši je neodsuzujte, downsizing frčí a brzy se dočkáme možná i litrových WRC) a poslední dekádu opanovali šampionát chirurgicky přesní řidiči z Francie. Jo, kdeže staré dobré časy Pettera Solberga, alias Mr. Hollywooda, jsou. Mě se také po jeho driftech a rozevlátém stylu stýská.
Copak Solberg, ale hlavně Colin nám všem chybí. Další pilot, který se pyšnil přezdívkou létající Skot a který si u diváků získal přezdívku McCrash. Jeho umění spočívalo v tom, že do cíle etapy často dovezl beztvarou hromadu šrotu, jež měla poloviční rozměry než Impreza, se kterou ráno startoval. Ale to nevadilo, jezdil tak, že ho šéfové stájí pravidelně proklínali, zatímco my u erzet jsme ho milovali. „If in doubt, flat out!“ – to je heslo za všechny peníze. Colin byl prostě rebel, tak trochu James Hunt svojí doby a svého sportu (no dobře, to berte s rezervou). Rozevlátý jezdecký styl na hranici rizika už byl v 90. letech dávno překonaný. Být srdcařem, který jde do jízdy naplno, to už zkrátka nestačilo. A také se Colin musel skoro pokaždé sklonit před Sainzem a Mäkinenem. Jen jednou mu to vyšlo…
Vidíte, stýská se nám po jezdci, který při spuštění motou vypnul mozek. Věnec nebo kotrmelec, sláva nebo smrt – šel do toho vždy na plno, aby si nikdy nemohl nic vyčítat. A když se před více než desetiletím ze soutěží vytratil, už to nikdy nebylo jako dřív. Pak odešel i Solberg a sledovat rally se stalo celkem nudnou záležitostí. Jistě, je úžasné, jak rychle dokážou piloti letět po malé okrsce, ale nebyla to taková zábava jako dřív. Chyběla tomu šťáva…
A právě tady přichází na scénu Robert Kubica. Byl to on, kdo nám dal vzpomenout na srdcařský styl ježdění. Konečně zase nejvyšší ligu motorsportu jede člověk, co do toho dává všechno a nikdy neubere. A stejně jako Colin v začátcích, i on spíš bourá. A kde jsem byl celý loňský rok já? Na straně těch posměváčků, těch – a nebojme se říct to slovo – přizdis*áčů, co by chtěli, aby jel opatrně hlavou někde v druhé desítce a dojížděl na bodech. K sakru, co se to se mnou stalo! Napřed fňukám, že tu nemáme žádného jezdce, který by na dopravu svých „big balls“ potřeboval přívěsný vozík a pak, když se jeden takový najde, tvrdím veřejně, že by měl jezdit jinak. Hanba mi a za to bych si zasloužil těch pár facek. Takže ne, Roberte, omlouvám se, jeď stále na plno a dej do toho všechno! Protože takovou rally chceme, tak to cítíme a tak to milujeme. If in doubt, FLAT OUT!
##Kubica3##
##Kubica2##
