Když jsem dostal za úkol sepsat pro Vás historii modelu Toyoty Supra, byla to pro mne veliká radost. Tyto modely mám velice rád, protože se jedná o ztělesnění poctivé práce, techniky a neskutečné japonské přesnosti, která stvořila ikonu a legendu japonského automobilismu. Letos oslaví kulaté dvacáté narozeniny čtvrtá generace Toyoty Supra, vítěz mnoha soutěží a závodů, hrdina mnoha náctiletých a automobilový sen mnoha benzínových nadšenců. Auto, které z počátku bylo jen rychlejší verzí slabšího bratříčka Toyoty Celica, se později osamostatnilo, aby mohlo sklízet úspěchy a na svém vrcholu odejít jako zářící hvězda zdobící garáže a zdi pokojů.
Toyota Celica Supra Mark I
Koncem sedmdesátých let nebyl trh sportovních vozů a GT příliš početný, na druhou stranu byla konkurence tvrdá. Nissan svými modely Datsun Z a Skyline představoval velmi silného rivala. Toyota proto začala přemýšlet o rozšíření nabídky modelu Celica o výkonnější model s označením Celica Supra. Aby byl požadavek na výkon splněný, dostaly se pod kapotu tři řadové šestiválce o obsahu 2.0, 2.6 a 2.8 litru, přičemž výkon se pohyboval mezi 100 – 116 koňmi. Technika těchto motorů vycházela z jednotek montovaných do Toyoty Crown. Dá se říci, že to byli přímí nástupci tohoto agregátu. V nabídce byl pětistupňový manuál a čtyřstupňový automat. Kvůli instalaci výkonnější pohonné jednotky došlo na úpravu podvozku a k zvětšení celého auta o pár centimetrů na délce a šířce. Takto upravený model se vyráběl v letech 1978 – 1981.
Toyota Celica Supra Mark II
První generace tohoto modelu slavila úspěch a zaslouženě si získala pozornost veřejnosti i na trhu sportovních automobilů. Nástupce Mark II vycházel ze základu třetí generace Toyoty Celica, kterému byly následně dodány sportovnější křivky. Těch si můžeme všimnout především v přední části, která dostala aerodynamičtější, přesto stále hranaté tvary, vyklápěcí světla a na bocích došlo k rozšíření podběhů. Novinkou bylo nezávislé zavěšení zadní nápravy a rozšíření nabídky motorů na celkem šest variant. Novým a nejvýkonnějším agregátem byl vylepšený řadový šestiválec 2.8l s výkonem 174 koní. Tento motor následně patřil mezi nejvyhledávanější. Díky dobrým prodejům tohoto modelu se Toyota rozhodla potěšit i řidiče na evropském kontinentu a v roce 1982 zde zahájila prodej v omezeném množství. To vytvořilo image luxusního a exkluzivního vozu v Evropě. K ukončení výroby a nástupu dalšího modelu došlo až v roce 1986.
Toyota Supra Mark III
Se třetí generací, vyráběnou v letech 1986 – 1992, už zmizelo označení Celica a Toyota Supra se stala samostatným modelem v nabídce automobilky. Odkaz na svůj původ byl ponechán v označení Mark III. Co ovšem ponecháno nebylo, byly tvary a nabídka pohonných jednotek. Křivky karoserie dostaly moderní zakulacené tvary, které se objevily také v interiéru. Pod kapotu se dostal nový třílitrový přeplňovaný motor s výkonem 230 koní, který byl později vyladěn pro malou sérii speciálu 3.0 GT na hodnotu 270 koní. Tímto Toyota získala ocenění v podobě nejrychlejšího japonského automobilu a homologace pro japonské závody, evropské mistrovství cestovních vozů a mistrovství světa rally jako náhrada Toyoty Celica. Brány do světa závodů se otevřely naplno. To, že byl model Supra úspěšný, se projevuje až do dnešní doby, kdy je oblíbena především mezi úpravci aut, ale také mezi závodníky věnujícími se driftům.
Toyota Supra Mark IV
Předchozí úspěchy modelů Supra v motorsportu a autosalonech představovaly velké nároky a očekávání kladené na poslední generaci. Nástup neulehčila ani konkurence, jelikož v té době byly na trhu špičkové vozy jako například Nissan Skyline, Nissan 300 ZX a Mazda RX 7. Toyota nezklamala a s pomocí Isaoa Tsuzukiho přivedla na svět auto, které sklízelo úspěch všude, kde se objevilo. Tvary karoserie byly na míle vzdálené od předešlé řady a také interiér dostal úplně novou podobu. Nový model byl širší, nižší, kratší a zapracovalo se také na celkové aerodynamice vozu. Došlo na výraznou dietu díky použití lehkých materiálů, které ve výsledku odlehčily auto o celých 100kg. K lepší ovladatelnosti přispěla moderní elektronická zařízení a také výškově stavitelný přední spoiler. K zeštíhlení došlo i v oblasti pohonných jednotek na pouhé dvě varianty. První byl atmosférický třílitr s výkonem 200 koní a twin-turbo s výkonem až 320 koňských sil. Na výběr byl tradiční čtyřstupňový automat, pětistupňový manuál a novinka v podobě šestistupňového manuálu, který byl ve své době opravdovým krokem vpřed. Díky těmto parametrům se Supra přibližovala do třídy supersportů. V rámci inovací byl vytvořen a schválen nový agregát s označením 2JZ-GTE, umožňující použití 90% svého točivého momentu v rozsahu 1300 – 4500 otáček za minutu. V té době opravdová inženýrská černá magie. Isao Tsuzuk chtěl tento motor posunout ještě dál a zjistit, kde jsou jeho hranice. Po zkušeném ladění v rukou odborníků se tento motor dostal až na neuvěřitelných 2041 koní. Pokračovat můžeme v oblasti motorsportu, kde Supra sklízela úspěchy v závodech Le Mans, Pikes Peak, SCCA a v letech 1995 – 2003 byla tvrdou konkurencí v japonské třídě GT. Další úspěchy sklízela Supra i na filmovém plátně v hlavní roli filmu Rychle a zběsile 1, a objevila se i v jeho dalších pokračováních. Dostala se i do nespočtu počítačových her. Toyota Supra byla na vrcholu a její čas odejít do automobilového důchodu se pomalu plnil. Zájem o sportovní kupé klesal a v roce 1996 byl ukončen prodej v Evropě. V Japonsku se vyráběla až do roku 2002, kdy byla její produkce definitivně ukončena.
Jejího nástupce jsme se dodnes nedočkali, i když bylo pár náznaků a spekulací o přípravě nového modelu. Díky moderním trendům a nárokům na automobily se ovšem obávám, že nový nástupce bude úplně jiné auto, a se svými předky bude mít společný pouze štítek na víku kufru. Pocity z případného nového modelu nechám čistě na vás, ale někdy je dobré nechat hvězdu odpočívat a vyhýbat se její reinkarnaci. Linka mezi povedeným nástupcem a chybným znovuzrozením je velmi tenká.
Zdroj: Toyota, autowp.ru
